Cesta na jeden z nejvyšších alpských vrcholů dopadla úplně jinak 07. -15. 08. 2002
Po loňském úspěšném zdolání tří kopců přes čtyři tisíce metrů nad mořem jsme se letos rozhodli, že se pokusíme o nějaký další výstup, pokud možno opět nad tuto hranici. Po důkladném probrání všech možných variant jsme se rozhodli pro Dom (4545 m. n. m.). Je to nejvyšší samostatně stojící hora Švýcarska. Domluvili jsme plán a ve středu jsme se s Denisou a Zdendou vydali na cestu. Malá zastávka u babičky v Železné Rudě byla příjemným zpestřením jinak nudné cesty. V jedenáct hodin večer jsme už ale zalehli kousek za hraničním přechodem Martina ve stanu vedle auta. Druhý den jsme si vychutnávali cestu přes alpská sedla a těšili se z krásných hor. Do Täsche jsme přijeli odpoledne a hned jsme zamířili nahoru na Täschalp. Z loňska jsme věděli o možnosti spaní v místních senících. Po večeři jsme sjeli ještě k plotně která je u silnice nahoru a se Zdendou jsme si zde dobře zalezli. Plotna je cca 30 m vysoká a vedou na ní dobře odjištěné cesty zhruba do 6. stupně UIAA.
Další den (pátek) jsme očekávali výhledy na okolní velikány, ale místo nich byly jenom těžké mraky a z nich padal déšť. Jeli jsme se tedy podívat do Zermattu do informací na předpověď počasí. Ta byla dost mizerná a slibovala na další dny jenom déšť. Rozhodovali jsme se co dál. Nápadem, který jsme nakonec realizovali, byl únik z hor do Itálie. Dojeli jsme k jezeru Lago Magiore a ubytovali jsme se v kempu. Jenom co jsme postavili stan, začalo pršet a přestalo po dlouhých 36 hodinách. Tuto dobu jsme trávili různě ve stanu, autě, procházkami v dešti, vařením grogů a konzumací dalších alkoholických nápojů (babi, díky za ně!). V neděli se počasí malinko změnilo k lepšímu a předpověď na pondělí měla být už dobrá. Táhlo nás to zpátky do hor a tak jsme sbalili vlhké věci a mokrý stan a hurá zpět do Švýcarska. Překvapení se dostavilo kousek za hranicemi, od dvou tisíc metrů výš nepršelo, ale sněžilo. Byl to pěkný příděl. Odpoledne jsme na prvních slunečních paprscích sušili stan a večer jsme už zase spali v seníku na Täschalpu. Večer šla teplota výrazně pod nulu a tak kulich na noc a láhev kořalky (Emile, díky za ni!) byly naprostou nutností.
Pondělní ráno bylo ovšem jako ze žurnálu a my jsme hned vyrazili na první túru. Svezli jsme se taxíkem za CHF 5,- do Zermattu a vyrazili směrem na Mettelhorn. Možná jsme tam ani nechtěli dojít, ale nakonec jsme vybrali nádhernou panoramatickou cestu bez lidí a užívali si kytiček a hor. Protože jsme chtěli zítra zkusit větší vrchol který měl být v rámci aklimatizace, vyřídili jsme pár informací po telefonu ohledně ubytování a ještě večer zabalili batohy a přesunuli se na chatu Täschhütte. Večer už nezbývalo mnoho času a tak jsme zalezli do postýlek. V půl čtvrté ráno byl budíček a po přípravě a snídani jsme okolo půl páté vyrazili vzhůru do hory. Stoupalo s námi ještě asi 25 dalších horolezců a tak cesta byla jasná. Celou cestu až do sedla Alphubeljoch jsme byli ve stínu a byla tedy řádná zima. Bylo to ale dobře, sníh se alespoň nelepil na mačky a šlo se celkem v pohodě. V sedle jsme lehce posvačili a začala další část výstupu. Nejprve jsme snadno dosáhli JV hřebene. Potom přišlo jedno ošemetné místo. Překonával se hřebínek dlouhý cca 20 metrů. Pravou částí šla většina, ale nebylo to nic pěkného. Já jsem chvíli vyčkával a pak jsem se vydal po stopách jednoho sólisty vlevo. Muselo se dávat pozor na rovnováhu, ale celkově to bylo bez problémů. Potom nás čekalo už asi jenom 100 výškových metrů a zasloužený vrchol. Po vrcholových fotografiích jsme začali sestupovat po NC. Přes chatu Täschhütte a krátký odpočinek u ní jsme sestoupili až k autu u „našeho“ seníku. Koupel v potoce potom byla příjemnou regenerací a už jsme si vychutnávali studené pivko.
Po zvážení všech okolností, kterými byly únava a hlavně nedostatek času, jsme náš původně aklimatizační výstup na Alphubel museli prohlásit hlavním výstupem naší výpravy. Dom tedy zůstal na někdy příště. Promýšleli jsme ještě zdolání nějakého kopce s podporou lanovky, ale nakonec jsme zavrhli i tuto možnost a odjeli jsme vlakem (i s autem) do Kanderstegu. Zde jsme si užili ještě jeden krásný den u jezera Öschinensee a vyrazili na cestu domů. Nebyl to žádný med, protože v Čechách bylo zrovna po povodních – to jsme se kuse dozvídali i ze švýcarského rádia. V noci jsme se však vyhnuli všem zácpám a dorazili domů v pohodě.
Rady na cestu? Do Alp je výhodné mít Alpenverein, je to vynikající pojištění a navíc ušetříte za noclehy na chatách. V roce 2002 jsme platili za nocleh CHF 19,- místo 28,-. Na cestu do Zermattu je vhodné použít taxi, bývají u parkoviště a při platbě za parkoviště už neplatíte za dopravu. Cesta vlakem do Kanderstegu je výraznou časovou úsporou a za jedno auto se platí CHF 25,-.