Half Dome  
Pěšky, na lyžích, na kole ...  
 
 

Yosemite & Big Sequoia ´07 ...

 

Když se řekne California - 17. - 24. 03. 2007

     Výběr jarní dovolené byl, ostatně jako skoro pokaždé v našem případě, značně ovlivněn. Tentokrát cenami letenek. Proč letět do půlky USA za cenu skoro dvojnásobnou, než kolik stojí letenka až na západní pobřeží? V Salt Lake City (zamýšlená cílová destinace) ještě kraluje lyžařská sezóna a tak tomu jsou přizpůsobené i ceny. Malá změna a míříme do San Francisca. Letmý pohled do mapy potom dává tušit co se dá v blízkém (rozuměj americky blízkém - tj. cca 400 km) okolí vidět.

     Sobota brzy ráno. Na letiště dorážíme hodinu a půl před odletem. Poslušně se řadímš do dlouhatánské fronty vnitrostátních letů. Utěšujeme se, že fronta rychle ubíhá, ale čas utíká taky. Konečně jsme u přepážky, paní která stojí za ní po nás ale chce doplatek. Jedno zavazadlo je o trošku těžší. Přebalovat? Není čas, strkáme ji tedy požadovaných pár dolarů a honem dál. Když vidíme frontu před bezpečnostní kontrolou jsme už značně nervózní. Čas zbývající do letu mně přijde značně neúměrný řadě lidí před námi. Pár kliček, drzého předbíhání a startujeme sprint k letadlu. Ouha, značky nás zavádějí do "shuttle busu". Takže ještě pojedeme  autobusem. Tak nevím nevím ... Zaujímáme strategickou polohu u dveří a ihned po otevření dveří letíme ke gatu, který už je uzavřený - nástup už je ukončen. Paní přešlapující přede dveřmi nám však třesoucíma se rukama trhá palubenky, otvírá dveře a do rukávu směrem k letadlu volá: "Posílám vám ještě dva!"

     Východní půlka USA je z letadla značně nezajímavá. Vlastně i kdyby mělo být mimo těch rovin něco vidět, nic by z toho nebylo - bylo zataženo a tak jsme trochu dospávali a radovali se, že jsme to stihli. Zajímavá krajina začala od asi až po třech a půl hodinách letu. To už bylo krásně jasno. Krajina se výrazně zvedla - Rocky Mountains. Pak už se vše střídalo jako ve filmu. Po horách přišly kaňony, pouště, znovu hory ... Druhá půlka letu byla nádherná a ani nás moc nezasáhla panika v letadle. Pilot s letuškami zjistili jakýsi zápach pálící se elektroniky. Byl to zřejmě notebook některého z cestujících. Zmatek to ale mezi pasažéry nadělalo veliký. My jsme to nijak zvlášť neprožívali - přece bychom na poslední chvíli nestihli letadlo které spadne.

     V San Franciscu čekáme chvilku na bagáž, půjčujeme auto a vyrážíme. Po cestě ještě koukáme v okolí letiště na motely - chceme nějaký využít při návratu. No a náš směr je jasný. Dál na západ to nejde, tam je Pacifik a tak tedy vyrážíme zpátky na východ. Cíl - Yosemity. Cestou se ještě zastavujeme na pozdní oběd a malý nákup. Hned za sanfranciským zálivem se krajina začíná příjemně vlnit a je na co koukat. Kopečky kolem 300 metrů nad mořem jsou bez jediného stromu a travnatý povrch vypadá jako ze sametu. Po překonání těchto kopců přijde nížina, odkud je snad všechno ovoce. Míjíme sady a plantáže pomerančů, grapefruitů, citrónů, jahod ... Po chvíli se krajina opět vlní  a za každou zatáčkou nabízí jiné a jiné krajinné celky. Chvilku to jsou louky bez stromů s ostrými špičatými kameny, chvilku skalnaté pásy, potom pastviny, za chvíli táhle nízké hřbety. Cesta díky tomu utíká velice rychle a samozřejmě vše umocňuje i krásné počasí. Ještě tento den se nám daří dojet až do předhůří Sierry Nevady, zde zvané Stanislaus National Forest. K bráně do yosemitského parku nám zbývá asi půl hodiny cesty, do samotného údolí asi hodina. Pro dnešek to cestování ale stačilo a tak využíváme motýlku u cesty. Krátká procházka, západ slunce na jedné straně a neznámý cíl na druhé.

     Další den na nic nečekáme a mezi prvními se potichu vytrácíme. Kousíček od místa našeho přenocování se nám otvírá krásný pohled na vycházející slunce a krásné kopce. Vypadá to na krásný den. Netrvá dlouho a okolo silnice se začínají objevovat první žulové skalky. Silnice začíná klesat a krajina dostává takový dramatický ráz. "Hele, hele" - upozorňuji Denisu na pohyb před námi. "Vlk!" "No ty jo, tak tady nespim!" Vlk však přeběhnul cestu a zmizel v lese. Pár zatáček, tunel a první pohled - Half Dome. Jo! Tak takhle nějak jsem si to v duchu představoval. Sjíždíme dál dolů a postupně vidíme další a další parády, které známe z propagačních materiálů. Odbočujeme na chvilku z trasy do údolí a jedeme na vyhlídku zvanou "Tunnel View". Odtud je pořízena většina fotek údolí. Já foťák ani nevytahuji, koukáme přímo do slunce a tak by z fotek asi moc nebylo. Sem se vrátíme, až bude sluníčko zapadat. Sjíždíme zpět a, teď už s řádně zalomenou hlavou vzhůru, sledujeme gigantického El Capitaina. Kilometr žuly. Ve stěně se dají zahlédnout stany, horolezce ale jenom dalekohledem, přestože stojíte na samém úpatí. V údolí hledáme Camp4 - tady chceme stanovat v dalších dnech. Když ho míjíme, kempem probíhá další vlk. "Tak tady já fakt nespim", snaží se mě přesvědčovat Denisa. Pak ještě nacházíme obchod s potravinami a jsme úplně spokojení. Tak a teď už vzhůru na výlet.

     Auto necháváme až na konci údolí a vyrážíme k vodopádům směrem k Malému yosemitskému údolí. Zpočátku je po cestě dost lidí, přeci jenom je víkend. Cesta "Mist Trail" je zavřená a tak volíme okliku. Lidí s přibývající nadmořskou výškou ubývá. Netrvá dlouho a jsme na místě, odkud je pěkný pohled na Nevada Fall. Dá se odtud sejít kousek dolů k Vernal Fallu a pak pokračovat k tomu nevadskému. Tuto možnost nakonec volíme. Vernal Fall je moc hezký, padá z krásné hrany a je rovnoměrný. Výšku má okolo 100 metrů. Nad ním je zajímavá i řeka, která ho napájí. Teče rychle po kamenných plotnách - zajímavý tobogán. My už ale stoupáme na vrcholové plato nad Nevada Fall. Tady už jsme pouze ve společnosti 3 lidí. Holt na američany je to sem moc do kopce. A taky asi daleko. Fotím a zkouším různé experimenty s foťákem a taky trochu svačíme a vyhříváme se na prostorných žulových plotnách. Moc se nám odsud nechce. Ale přece jenom se zvedáme. Takže vzhůru dolů. Ale nejdeme stejnou cestou. Jdeme zavřenou "John Muir Trail" Proč se tudy nemá chodit (na ceduli stojí, že jdete na vlastní nebezpečí), nám bylo jasné po chvíli. Přelézt ledovou kru, asi metr vysokou, kdy vám teče na hlavu potok vody ještě není tak hrozné. Další problém je v traverzu ledového pole, nad kterým čeká ledový příkrov z pod kterého vytéká další potok, a který v každé chvíli hrozí pádem. Kdyby se to dalo do pohybu ve chvíli kdy tam někdo je, znamená to pád o půl kilometru níže. Nic moc. Ale jo, přelézáme to. Pak už je to jako všude jinde, sestup, postavit stan, uvařit si cosi a pak čekat jestli přijde přes noc medvěd... Jsme však poslušní a všechny potraviny a další věci které by medvěda mohly přilákat máme ve schránce proti medvědům, které jsou zde k dispozici.

     Na dnešní den je stále slibná předpověď a tak vyrážíme na Glacier Point. Nejhezčí vyhlídkové místo na celé údolí. Víme že cesta je opět díky sněhu zavřená a tak přemýšlíme po zkušenostech ze včera, co nás může čekat. "Hele dívej, dívej, nebo foť!" směje se Denisa a ukazuje na dalšího vlka. "Víš co je nejhorší? Já už se ho vůbec nebojím." Vlky jsme viděli vždy jenom jako samotáře a nikdy se nesnažili přibližovat, spíš naopak. Cestu jsme zvolili výbornou, dneska jsme na trase úplně sami. Šlape nám to pěkně a dost rychle nabíráme slušnou výšku. Cesta je dost strmá, však na šesti kilometrech překonává kilometrové převýšení. Docházíme na Union Point. Odsud se nám dnes poprvé v celé kráse ukazuje Half Dome.  Tento žulový dóm je však pro turisty dostupný pouze v letních měsících, kdy jsou instalovány na vrchol vedoucí tzv. cables. Za Union Pointem je závora. Stopy ve sněhu však naznačují, že nebudeme první, kdo se snažil projít dál. První nepříjemné traverzy sněhem přicházejí hned za závorou. S holemi je ale zvládáme poměrně bezpečně. Stoupáme stále výš a výš. Občas se boříme až po kolena do sněhu, nicméně nebezpečná místa to nejsou. Stopy ve sněhu postupně zmizely, jsme letos zřejmě první, kdo tudy prochází. V místech kde už se cesta začala narovnávat přichází zajímavá pasáž. Cesta zde traverzuje skálu Sentinel Rock. Celý traverz je pod sněhem, místo nevypadá vůbec vábně. Skála končí o kilometr níž. Jedno podklouznutí ... Lehké šimrání, no moc se mi to nelíbí. Střídáme se v prošlapávání (spíše ve vykopávání stupů), vždy nás táhne dopředu ono známé - co je za tou zatáčkou? Máme za sebou asi padesátimetrový traverz a vidíme konečnou naší dnešní cesty. Není jí však vytoužený Glacier Point ale úžlabina přetínající naši cestu. Cesta skrz není vidět a riskovat uklouznutí tady, to nebudeme. Jsme oba trochu zklamaní, ale což. Ještě zvažujeme obejít místo lesem, ale nemáme pořádnou mapu a nevíme kam bychom se dostali. Pádný důvod se sem vrátit! Sestupujeme tedy stejnou cestou, na Union Pointu potom máme pauzu - jídlo, fotky, sluníčko, opalovačka ... Scházíme zpět do údolí a až tam potkáváme první lidi. Celý den sami! Uprostřed Yosemit! Pak už zase kemp, procházka pro něco k snědku, následné vaření ... Jo a ještě lehké oblézání skalek v Capmu4. Paráda, to je zahrádka. Večer si vychutnáváme u ohýnku, který máme hned vedle stanu. A plánujeme, tak jako pokaždé.

     Ráno se chystáme na Yosemitské vodopády. Cílem je vrchol Upper Yosemite Falls. Protože se hodláme dneska přemisťovat, balíme i stan. Hned po naložení do auta se obloha rychle zatahuje a začínají padat první kapky. Dobře, počasí rozhoduje za nás. Nasedáme do auta a odjíždíme trochu dříve než jsme původně chtěli. U jižní brány parku se nalézá Mariposa Grove - místo kde jsou obrovské sekvoje. Silnice až nahoru ke stromům se otevírá až později. Necháváme tedy auto dole a vydáváme se po svých. Nemá to být dále než dvě míle. Dvě míle to skutečně byly, ale k prvním stromům. Pak byl ještě několikamílový okruh a tak se z krátké vycházky stal patnácti kilometrový výlet. Počasí za moc nestálo, chvílemi pršelo, chvílemi sněžilo. Ovšem stálo to za to a všem kdo se zde budou někdy nacházet můžu návštěvu jen doporučit. Cesta obchází snad všechny obří stromy v okolí. A ty stromy stojí za to. Co o nich napsat? Výška okolo osmdesáti metrů, průměr kmene u kořene kolem tří metrů a věk okolo třech tisícovek let. Lepší je podívat se na fotky, kde v porovnání s člověkem uvidíte co je to za kolosy. Ještě lepší je vidět to na živo. Pak už opouštíme Yosemity a sjíždíme do úrodných dolin. Pro dnešek zůstáváme ve Fresnu.

     Kings Canyon & Big Sequoia National Parks jsou na pořadu tohoto dne. Počasí je stále hodně divoké, nebe ocelové a předpověď co jsme zachytili v televizi značně nevychází. Ale co, vyrážíme. Celou cestu je tak nějak obstojně, jenom v závěrečných stoupáních jsme trochu vyvalení - 20 cm nového sněhu! navíc se přidává mlha. Navštěvujeme další z míst se sekvojemi - Grant Grove. Opět procházka - tentokrát ve sněhu a cesta dál. Průjezd mezi Kings Canyon a Big Sequoia není možný - silnice je zavřená. Volíme tedy objížďku, kterou nalézáme v mapě. Cesta je to zajímavá, značka hne na začátku dává tušit o co půjde. Je na ní vlmi klikatá čára a pod ní nápis dalších 31 mil. Po chvilce jsem měl slušně zauzlované ruce. Dosáhli jsme ale jižní brány do Sequoia parku a tak nám nic nebrání navštívit největší strom na světě. Je to General Sherman Tree. Největší žijící věc na světě. To by bylo trámů! Zároveň patří í k nejvyšším stromům na zeměkouli. Zajímavé je, že tyto stromy v nadmořské výše okolo 2000 metrů nad mořem. Cestou zpět opět potkáváme vlka a tentokrát se mně daří vyfotografovat ho. Už venku z parku potom obdivujeme krajinu okolo krásného polovypuštěného jezera Kaweah - kopce, roviny s plantážemi, pastviny. Nakonec opět spíme tam co včera, ve Fresnu.

     Ve čtvrtek máme v plánu pouze přesun z Fresna do San Francisca. Cesta to není nijak dlouhá, tak asi na čtyři hodiny. Ráno koukáme z okna a ejhle. Počasí je nádherné, svítí slunce, úplně něco jiného než předchozí dny. Vůbec se nerozpakujeme prodloužit si cestu na celý den a zpět se tedy vracíme opět přes Yosemity. Cestou pozorujeme okolní kopce a přeme se, jestli je tam víc sněhu nebo ne. Takže znovu. Foťák ven, nalevo El Cap, vzadu Half Dome ... Opravdu přitažlivé místo. Naposledy se procházíme po údolí a teď už doopravdy odjíždíme. K San Franciscu dojíždíme v době odpolední zácpy a tak se pomalu posunujeme v koloně vpřed. I přesto se vydáváme malou oklikou, přes Bay Bridge. Pak už jenom najít nějaký motel (vyhlídli jsme si ho už v sobotu) a před večeří stíháme ještě krátkou vycházku podle zálivu.

     San Francisco - tak jak většina z nás toto město zná z filmů, tak opravdu vypadá. Musím přiznat, že na to jak města nemám rád, mě SF docela překvapilo. Samotné město by se dalo rozdělit na dvě časti - starou a novou, přičemž ta nová je tak trochu stranou a při procházce starou částí ani vysoké mrakodrapy nevidíte. Stará část města je krásně udržovaná, ulice vedou přímo do kopce a zase strmě dolů a po nich se pohybují staré tramvajky. Vlastně to ani nejsou tramvaje, ale pozemní lanovky. Starý dřevěný vůz je vlečený na laně, které je schované pod silnicí. Vůz má čtyři druhy brzd, všechno v něm vrže a skřípe a jízda je opravdovým zážitkem. Polovina lidí visí ven z tramvaje, občas někdo přiskočí ... Jízdné není nijak levné, jedna jízda stojí 5,- dolarů, jízdenka na celý den 11,- dolarů. Nicméně si myslím, že kdo se tramvajkou nesvezl, nebyl v San Franciscu. My jsme si jízdu samozřejmě ujít nenechali, ale to předbíhám. Vždy jsem si San Fracisco spojoval především s mostem. Golden Gate Bridge. Monumentální stavba. Při pohledu od města nevypadá tak giganticky, ale čím jsme byli blíž, tím rostl a rostl. Procházka po pláži je velice příjemná, z města to může být tak asi pět kilometrů. Po návratu zpět došlo na již zmiňovanou tramvaj a průzkum strmých uliček. Dostáváme se tak i na jeden vrcholek kde stojí zajímavá Coit Tower. Platíme mírný poplatek a necháváme se vyvézt nahoru. Věž poskytuje zajímavý kruhový rozhled na celé San Francisco. Jako na dlani je odtud další z atrakcí, kterou jsem zapomněl zmínit - Alcatraz. Jméno hovoří za vše. Snad nejslavnější věznice světa už neslouží svému původnímu účelu, teď se sem dělají pouze turistické exkurze. Pak už zase zpět, najít auto a cestu do motelu a sbalit - zítra nám to odlétá brzy ráno.

     Budíček, na letiště, vrátit auto, najít správný gate ... Tentokrát včas a s dostatečnou časovou rezervou, takže zbývá ještě malá chvilka na ranní čajíček. Zpátky do Washingtonu letíme přes Las Vegas. Cestou letíme přes Yosemity a tak poznáváme jednotlivé vrcholky. V Las Vegas máme jenom půlhodinku na přestup a tak jediné co vidíme, jsou výherní automaty i v letištních gatech.

     Californie? Ale jo! Pěkná! A v Yosemitech jsme určitě nebyli naposledy!

FOTOGRAFIE