S králem Vasou  
Pěšky, na lyžích, na kole ...  
 
 

Vasaloppet ´04 ...

 

 

Sälen - Mora   90 km   klasická technika   07. 03. 2004

Již delší dobu mě lákala myšlenka zkusit si zaběhnout nejslavnější závod na světě v běhu na lyžích – švédský Vasaloppet. Jak už to tak bývá, více jsem o tom mluvil, než abych proto něco udělal. Vloni v říjnu jsem na internetu vyhledal pár informací a nakonec i cestovní kancelář, která nabízela nejen dopravu a ubytování, ale i startovní číslo, které se obvykle nedá sehnat už koncem dubna.  Kapacita běhu je totiž omezena na 15 400 účastníků a víc by se jich na trať asi ani nevešlo. Přes několik e-mailů  jsem vyřídil vše potřebné (místo nástupu, platbu atd.), zajistili jsme si i dovolenou a byl čas se začít trochu připravovat. V rámci tréninku (už je to skoro tradice) jsem si v Čechách zaběhnul Jizerskou padesátku, ale v době kdy jsme měli dovolenou a chtěl jsem na „Jizerkách“ potrénovat, přišla obleva a lyžování za moc nestálo. Zůstalo mně tedy jenom ježdění na kolečkových lyžích a lehké posilování. Přes malé problémy jako 2x zlomené hole a nedostatek času jsem se snažil trénovat pravidelně.

Začátek března přišel velice brzo a s ním i termín našeho odjezdu. Zjistil jsem ještě pár posledních informací a ve čtvrtek 4. 3. 2004 jsme v 1.40 hodin přistoupili v Kodani do autobusu, který CK Alpin-tour vypravila z Prahy. Autobus měl lůžkovou úpravu, což jsme ocenili hlavně přes noc. Ráno jsme se totiž probudili necelých 200 kilometrů od Mory, místa našeho pobytu, a tak nám cesta nepřišla vůbec hrozná. Během krátké pauzy řidiči přestavěli autobus na sedačkový a my jsme si během další cesty vychutnávali nádhernou švédskou krajinu. Za okny se míhaly skály, jezera, kopce a řídké lesy. Okolo druhé hodiny odpoledne dorazila naše výprava do místa určení. Mora je malé město na břehu rozlehlého jezera Siljan. Po chvilce čtení mapy jsme našli i naši ubytovnu. Jednalo se o dřevěnou stavbu ne nepodobnou naším sokolovnám, ovšem trochu menší a útulnější. Navečer jsme si s Deniskou nenechali ujít procházku po městě a už jsme se těšili na lyže.

V pátek byl na programu trénink. Tomu ovšem předcházela návštěva pořadatelského stanu a  vyzvednutí startovního čísla. Autobus nás zavezl na Oxberg, zhruba na šedesátý druhý kilometr závodu, s tím, že si projedeme zbývajících cca třicet kilometrů. Stopy byly hodně tvrdé a vosky se rychle ojížděly. Alespoň jsme viděli jak to bude vypadat v neděli a mohli jsme začít přemýšlet o správném namazání lyží. Trať vedla krásnou krajinou a počasí bylo nádherné. Večerní slavnostní zahájení ve městě bylo hezké, ale teplota se opět začala blížit  - 20 ° Celsia a tak jsme s Deniskou zalezli do hospody, kde se nám to taky moc líbilo. Do závodu zbýval jeden den. Opět jsme využili autobusu a nechali se odvézt čtyři kilometry před Moru, abychom na místním stadionku vyzkoušeli mázu. Osvědčila se mi kombinace zažehlení tvrdého zeleného a grundvaly, což jsem po vymrznutí překrýval několika vrstvami modrým Swixem „krystal“. Musím se ale přiznat, že nejdřív jsem se byl poradit s odborníky od Swixu. Po lehkém obědě a návratu do ubytovny byl čas začít s přípravou lyží na závod. Ubytovna měla v suterénu místnost na mazání lyží vybavenou i držáky na lyže a tak to šlo snáze. Jenom se nás tam sešlo poněkud víc – dorazila i švédská výprava, která spala s námi. Navečer ještě něco pojíst a hurá do spacáku. Oproti ostatním jsem měl výhodu v tom, že jsem měl s sebou Denisku. Zatím co jsem se zabýval lyžemi sbalila a připravila vše potřebné.

Neděle. Den závodu, 2.30 hod. Zvuk několika budíků a mobilních telefonů by probudil i mrtvého. Posnídáme trochu polévky, sbalíme naše zbylé věci a hurá do autobusu. Lůžková úprava dává šanci ještě na chvíli usnout, na start je to přece jenom ještě sto kilometrů. V půl šesté ráno vyrážíme z autobusu a každý hledáme vchod do té „své“ startovní vlny. Po předložení výsledků z Jizerské padesátky jsem zařazen do osmé vlny. Není to nic extra, ale je to lepší než být v poslední, desáté vlně. Dostávám se do druhé řady ve vlně, to je dobré. Ale i tak bude přede mnou zhruba deset tisíc lidí. Stavím si „rezervaci“ z lyží a hůlek a mířím zpět k autobusu. Schválně počítám stopy, které překračuji. Výsledná cifra je šestnáct stop a to jsem nešel ani z poloviny. Na startu je vyřezáno podle mého odhadu takových padesát až šedesát stop vedle sebe. Autobus už je opět přestavěný na sedačkový, a tak už se jenom dooblékáme, lehce jíme a v půl osmé vyrážíme na start. Zalézám zpět do své vlny a začínám se rozcvičovat podle předcvičovatelek na malých podiích. Cvičí celý patnáctitisícový dav. Je to legrační podívaná, něco jako spartakiáda. Máváme na sebe s Denisou, fotím kolegu a dávám se do řeči se Švédem vedle mě. Jede letos podvanácté. „Start take easy“, radí. Ptám se ho, kolik minut nám zbývá do startu. Říká, že neví. Až se to pohne, bude odstartováno. Najednou koukám, že na stranách se už běží. Tak je to tady. Jen jsme vyběhli, už zase brzdíme. Takhle to jde ještě několikrát a po startovní rovině se zastavujeme asi na dvacet minut. Trychtýř je úzký a běžet opravdu není kudy. Celý první kopec šlapu s davem. S během to nemá moc společného, a tak na první kontrolu na jedenáctém kilometru přijíždím za hodinu a dvacet šest minut. Tady ochutnávám „Vasahousku“ a borůvkovou polévku. Vím, že na dalších kontrolách by to už žaludek asi nebral. Běžíme po náhorní rovině, je jasno, slunce začíná hřát. K trati se sjíždějí domorodci na sněžných skútrech a fandí úplně všem. Následuje kontrola na dvacátém čtvrtém kilometru. Jsem tu za dvě hodiny a čtyřiadvacet minut. Říkám si, že to není až tak zlé a v hlavě si propočítávám mezičasy na dalších kontrolách, abych si splnil svoji předpověď a zajel celý závod do osmi hodin. Lyže ovšem jedou a vosky zatím parádně drží. Je to nádhera a moc se mi to líbí. Sluníčko sílí. Sundávám si čepici a nasazuji čelenku. Další kontrola je na pětatřiceti kilometrech. Čas tři hodiny a jedenáct minut je slibný. Stále si libuji a užívám té atmosféry. „Je krásně, viď“, oslovuje mě Švéd jedoucí vedle mě. Přitakávám mu a chvilku se bavíme. Ptal se jestli jedu poprvé, odkud jsem, a říkal, že od poloviny už to bude lehčí. Jsem rychlejší, a tak mi ještě přeje hodně štěstí. Čtyřicátý sedmý kilometr. Evertsberg. Zhruba polovina závodu. Trvalo mi to sem čtyři a čtvrt hodiny. Rychle do sebe soukám banán, energetický carbonsnack, nabírám pití do lahve a těším se na šestikilometrový sjezd. Při odjezdu z kontroly málem padám – na lyže se mi přilepily kelímky poházené po zemi. Ti, co jeli přede mnou, se ve sjezdech asi hodně báli. Stopy tu nejsou a je to celé rozryté. Stálo mě dost sil, abych to ustál. Slunce a tisíce lidí přede mnou úplně zničily stopy a já se pomalu začínám trápit. Po sjezdu musí zákonitě přijít kopec. Lyže už vůbec nedrží a tak i mírnější stoupání musím běhat stromečkem. Začínám toho mít dost a hledám motivaci, ale nějak se mi to nedaří. Proč si pořád musím něco dokazovat! Kašlu i na mnou stanovený limit osmi hodin. Teď už chci prostě jenom dojet. Jednu chvíli jsem dokonce sundal lyže a chtěl jsem přemazat. Na vyleštěnou skluznici ovšem vosk vůbec nechytá. Začínám přemýšlet o tom, že si lyže nechám přemazat na další kontrole od odborníků. Asi na šedesátém kilometru vidím, jak přede mnou padá nějaká žena. Asi toho má taky dost, pomyslím si. Sleduji jak ji jeden z účastníků pomáhá vstát. Nevěřím svým očím – ona má jen jednu nohu. Místo druhé měla drátěnou protézu. Tohle je docela silný dojem. Konečně přijíždím na Oxberg a za sebou mám šedesát dva kilometry. Znamená to ujet ještě dvacet osm. Pět a půl hodiny na trase. S myšlenkou osmi hodin v cíli se pomalu loučím. Mazací stánek míjím kvůli zhruba třiceti lidem ve frontě a vydávám se na trať kde jsme jezdili už předevčírem. Čeká nás už jenom jeden věší kopec a spousta kratších sjezdů a výjezdů. Lyže nedrží a jedu jenom soupaž. Další kontrola je na posledním kopci na Hökbergu. Začínají se lepšit stopy. Je to tady v lese a slunce se sem celý den nedostalo. Rychle do sebe házím banán a další carbonsnack a vybírám nejledovatější stopu. Všechno dřu jenom rukama a říkám si, jak dlouho tohle ještě můžu vydržet. Po dalších pěti kilometrech je občerstvovací stanice Intersportu a rozdávají se tu nějaké powergely. Paráda, říkám si, energie navíc a jeden do sebe natlačím. Něco tak hnusného jsem dlouho nejedl. Dalších deset minut a dva kilometry přemlouvám žaludek, aby mi neukázal, co že jsem to do něj nacpal. Přijíždím na Eldris. Osmdesátý první kilometr. Čas sedm minut přes sedm hodin mi dodává energii a otevírá oči doširoka. To zvládnu, i kdybych měl chcípnout. Rychle si lokám vody a vyrážím do dalšího boje. Za chvíli dojíždím na stadionek kde jsme trénovali včera. Odtud jsou to už jenom čtyři kilometry, které dobře znám. Diváci jsou fantastičtí, povzbuzují každého účastníka. Čtyři, tři, dva kilometry do cíle. Definitivně mě opouštějí síly. Už nemůžu pořádně zabrat, brní mně ruce a chce se mi s tím seknout. Nikoho už nemůžu předjet, ale nikdo ani nepředjíždí mě. Zařazuji se do „vláčku“ ostatních běžců, projíždíme spolu kempem, vybíháme poslední mez a už jedeme kolem kostela, slavnou ulicí, na konci které stojí cílová brána. Letmo registruji fotící Denisku a zkouším se usmát. Je to spíš křeč. Posledních dvě stě metrů. Odpichuji se a sípám. CÍL. Asi minutu visím opřený o hůlky a snažím se zklidnit dech. Jeden z pořadatelů mě odvádí stranou. Jsem úplně hotový. Závěr mi dal řádně zabrat. Pomaličku se probírám, už nikam nemusím … Sundávám si z nohy čip a odevzdávám ho. Dokázal jsem to! Slzím radostí a asi i vyčerpáním. Teď si to vychutnávám naplno. Potkávám se s kamarádem, fotíme se, odevzdáváme lyže, jdeme se vysprchovat. Já potom vyrážím k autobusu. Potřebuji se přezout, protože do pytle na převlečení jsem si zapomněl přibalit boty. U autobusu se potkávám s Deniskou. Po chvíli se vracíme zpět k cíli. Teď je mi krásně. Vystojím ještě frontu na diplom a razítko do „loppet pasu“ a jdu na večeři. Tam zjišťuji, že mi nejde moc jíst. Horní patro mám oteklé a nejde mi polykat. Ještě ani další den to nebude lepší. Vychutnáváme si atmosféru, potom vyzvedávám lyže a jdeme zpět k autobusu. Ukládáme lyže, připravíme tašku. Ležíme a sdělujeme si s ostatními čerstvé zážitky. Ráno se budíme v Helsinborgu. Do Kodaně je to už jenom kousek, a tak zdravíme kamarády z autobusu a zase někdy, někde …

Oba s Denisou jsme obdivovali práci pořadatelů. Zvládnout takhle velkou masu lidí s takovým přehledem, to už chce opravdu zkušenosti. Jenom pro zajímavost – během „Vasa týdne“ se běží sedm různých závodů. Vybere si zde skoro každý. Od kratších klasických, přes bruslařský, až po rodinný nebo štafetový závod. Největším vrcholem je na konci tohoto týdne právě Vasaloppet. Všech těchto závodů se letos zúčastnilo rekordních  čtyřicet pět tisíc lidí. Z toho patnáct a půl tisíce běželo Vasaloppet. Zhruba tisíc účastníků závod nedokončilo. My jsme po celou dobu pobytu neshledali žádný zádrhel a všechno fungovalo bezvadně. Další poděkování patří CK, protože ochotně vycházela vstříc požadavkům všech účastníků zájezdu a vše měla dobře zorganizováno. No a nesmím zapomenout na Denisku, která se o mě starala a já jsem měl dobré zázemí a se vším daleko méně práce.

Tak, to bylo Švédsko. A kde budeme běhat za rok? Nějaké plány máme …

FOTOGRAFIE