Panenské ostrovy  
Pěšky, na lyžích, na kole ...  
 
 

U. S. Virgin Islands ´07 ...

 

 

Tak nějak si umím představit, že bych byl pirátem z Karibiku - 16. 11. - 21. 11. 2007

Z loňského výpadu do Dominikánské republiky jsem nic nenapsal ... Ani to snad nebylo ztrátou inspirace, nebo tím že by se mi nechtělo. Tak nějak jsem nevěděl o čem psát. Teď už to vím - přeci o tom jak popíjíte míchané nápoje a jinak se válíte u vody!

Vlastně to začalo už vloni. Prostě jsme si s Deni řekli, že uděláme tradici z podzimního ježdění do Karibiku. Dominikánská republika nebyla v žádném přpíadě špatná, ale ... víceméně jste zde odkázáni na hotelový resort a to rozhodně není to pravé ořechové pro nás. Karibik ovšem nabízí dostatek destinací, takže proč nezkusit něco jiného. Velkým favoritem byl dlouho ostrov Aruba, ale nakonec se z toho vyklubaly Americké panenské ostrovy. Jedním z důvodů bylo i to, že jedni z našich přátel sem jezdí již dvanáct let. Místo bylo jasně dáno, to jak se tam kdo dopraví a jak dlouho pobude už bylo na jednotlivcích. Věřte nebo ne, nakonec se nás tam sešlo 33!

Jak už to tak bývá cesta nebyla úplně hladká, ale možná i proto mě baví objevovat stále nové věci (a hlavně cesty). Let přes floridské Miami nabral trochu zpoždění (vězte, že záchody se mohou ucpat i v letadle) a tak na ostrov St. Thomas dorážíme trochu déle než jsme předpokládali. Už tu na nás čeká Hanka, kufry (v poslední době musím konstatovat že s podivem) dorazily také a tak rychle vyřídit půjčení auta - jo aha, už jsme v Karibiku - takže fronta o čtyřech lidech znamená zhruba tak hodinové čekání. Přes různé zkazky jsem při pohledu do mapy usoudil, že zde nepůjde zabloudit a tak tedy vzhůru na trajekt. Jízda po místních silnicích připomíná jízdu na horské dráze. Nahoru dolů, chvílemi máte pocit, že se auto musí převrátit. Na druhé straně ostrova, kam jsme museli přejet, stíháme akorát na minutu trajekt, který nás doveze na "náš" ostrov - St. John. Máme veliké štěstí je to poslední trajekt přepravující dnes i auta. Na St. Johnu jsou v podstatě dvě silnice. Jedna nese označení 10, druhá 20. Pohled do mapy a jasná volba. Pojedeme po desítce a zhruba někde uprostřed odbočíme na cestu s označením 206. Ta by nás měla dovést téměř až do našeho kempu. Desítka nalezena a jedeme - tma, horská dráha, přes horizonty nic vidět - užívám si to. Hanka (párkrát tu už byla) přestala mluvit - to už něco znamená. Je přesvědčená, že jedeme špatně. Světe div se, nacházím i v mapě slibovanou cestu č. 206. Odbočuji, pak se po padesáti metrech začíná ztrácet asfalt a už je mi jasné proč není na mapě silnice červenou barvou. Vzpomínám na ježdění pouští v Utahu, ale dneska nemáme čtyřkolku a taky nejedeme po rovině. Silnice (dá-li se to tak nazvat) se láme v mnoha vracečkách kamsi do propasti. Šíře tak sotva na jedno auto, do některých zatáček si musíme i couvnout. Prostě je mi po pár metrech jasné, že odsud není cesty zpět, jen doufám, že opravdu bude cesta někde ústit na silnici č. 20. Nejhorší jsou (trpaslíci, já vim) kanály na odvodnění, párkrát testujeme prahy a podvozek našeho Focusu, naštěstí zatím vše drží. Nebudu to natahovat, když už jsem měl na rukách uzel a pomalu jsem se smiřoval s tím, že budu nocovat mezi leguány, přišla vytoužená dvacítka a na ní po pár metrech i náš kemp. Nevím jestli to bylo uznání, obdiv nebo vyjádření toho jaký jsme šílenci, ale po našem příjezdu prohlásil Pavel: "Jsem tu už po patnáctý, ale zatím jsem ani neslyšel, že by tudy někdy někdo jel". No a jak už to tak bývá, tak jsme se pak družili a radovali, někteří až skoro do rána, ale o tom já nic nevím ...

Když se pije hodně, většinou to druhý den za moc nestojí. Kupodivu se na pláži slézáme docela brzo. No vlastně jak kdo a jak se komu chce. Tady je první zásadní rozdíl s Dominikánskou republikou. Tam máte většinou k dispozici pláž hotelového resortu, tady máte k dispozici pláž kterou si vyberete. Téměř celý St. John je totiž národním parkem a tak je zde zakázána výstavba hotelů a čehokoliv jiného a příroda je tady prostě taková jaká je. Takový malý ráj. Hurá do vody a pak pro brýle, šnorchl a ploutve. Celý St. John je obklopený korálovými útesy v malé hloubce a tak může tuhle krásu plnou neskutečných tvarů a hlavně života obdivovat i naprostý šnorchlovací laik jako já. Dohromady trávíme na těchto ostrovech pět dní, každý je stejný a přitom jiný. Každý den se válíme na jiné pláži, potápíme u jiných ostrůvků, šnorchlujeme s jinými rybičkami. No a večery si krátíme halekáním při kytaře a popíjením zatraceně levného karibského rumu (1l za USD 3,99), který mícháme s kokosy nasbíranými v kempu a dochucujeme malými citrónky, které rostou kdesi na severní straně ostrova. Po dva večery pak ochutnáváme ještě pochoutky z tuňáka, co ulovili chlapi rybáři - půjčili si loď a vyrazili na rybálku. Jeden den byly tuňáčí steaky, druhý pak fantastická polévka.

Náš pobyt byl krátký, celou dobu (i přes drobné přeháňky a chvilkové zataženo) jsme měli krásně, moře je tam teplé pořád. Přestože jsme každý den střídali pláže, ještě nám jich dost na objevení zbylo. Pěšky jsme se nevydali nikam (trailů je tu taky dost) a ani jsme nevyužili žádnou z možností vyrazit na Britské panenské ostrovy (taky prý moc hezké). Nepůjčili jsme si ani loď a nemohli se tak potápět u vzdálenějších ostrůvků. Neva, aspoň máme něco schovaného na příště a myslím, že i přes příště. To proto, že sem (i přes moji celkovou neoblibu koupání se) se budu vracet klidně i z Čech. A jak už je uvedeno v záhlaví, po téhle zkušenosti si tak nějak umím představit, že bych byl pirátem. Z Karibiku, to je jasný.

Zdar Bouďák (s páskou přes oko)

FOTOGRAFIE

 
         
[CNW:Counter]