Mount Rainier  
Pěšky, na lyžích, na kole ...  
 
 

Mount Rainier ´08 ...

 

 

O jednom pokusu vystoupit na vrchol jedné americké čtyřtisícovky 6. - 13. 09. 2008

Článek byl publikovaný na serveru HoryInfo pod tímto odkazem - MOUNT RAINIER

A letíme. Z Washingtonu do Washingtonu. Ovšem z Washingtonu DC do Washington State. No, aby v tom byl ještě větší zmatek, případně pořádek, letíme z Baltimore do Seattle. Důvod je jediný – Mt. Rainier. Láska na první pohled, kopec který jsem zahlédl na nějakém webu a který je po pár pivech s kamarády v tu ránu samozřejmostí.

Odletu však předcházely různé věci jako zajištění permitů, rezervace míst pro stanování v „Camp Schurman“, redukce party ze sedmi na pět lidí …

Posledních čtyřicet minut v letadle všichni koukáme jedním směrem. Pořádný kopec vystupující z téměř nulové nadmořské výšky skoro až čtyři a půl kilometru vysoko. Navíc solitér – ostatní hřebeny a kopečky sotva sahají do dvou a půl kilometru. Klasika na letišti. Zavazadla máme všechny, auta jsou půjčená, vyrážíme. Během prvních pár dní různě měníme plány podle našich potřeb a služebních povinností, ale až na výjímky se prvních pár dní pohybujeme po NP Mt. Rainier. Snažíme se alespoň trochu aklimatizovat. Po večerech pak při ohýnku nacvičujeme prusíkování a věnujeme se i jiným aktivitám (přejídání se, pití piva, atp).

Úterý. Kompletně balíme naše tábořiště ve White River Campu, nepotřebné věci necháváme v autě a s lehkým zpožděním vyrážíme. Dnešní cíl je jasný, chceme se dostat do Camp Schurman, který je základním táborem pro výstup přes Emmons Glacier. Čeká nás zhruba devět kilometrů, nastoupat ovšem musíme šestnáct set výškových metrů. S batohy lehce přes dvacet kilogramů to je docela záběr. První část cesty vede po příjemné pěšině, kterou ale místy vzala velká voda a která po pravdě řečeno, moc nestoupá. Druhá část už nevede po pěšině, ale o to je strmější. Cestou je potřeba překonat Inter Glacier. Zabírá nám to víc času než jsme mysleli, ale do Schurmana dorážíme téměř podle našich propočtů. Počasí je parádní, možná jen vítr by nemusel být tak silný. Okamžitě začínáme stavět stany a chystat vodu na zítra. S vodou je to těžké, než se z ledu převaří zabere to dost času. Jarda pohrdá stanem, a začal se stavbou hrobu … Ještě než se úplně setmí, vyzvídáme kudy nejlépe nahoru od rangera, který zde má službu. Z našeho příchodu má radost, dlouho už prý nikoho neviděl.

Středa, půl druhé ráno. Moc jsme toho nenaspali, výška a vítr udělali své. Téměř mechanicky vaříme polévku a čaj nasazujeme všechno co potřebujeme a vzhůru do hory. Čeká nás kilometr a půl převýšení. Hned u stanů se vážeme na lano a jdeme na to. Ani nevím jak ale naprosto dokonale trefuji cestu po můstcích a mezi spoustou trhlin hned nad táborem. Jde se dobře, nálada je dobrá. Kluci mají pocit že jdeme moc napřímo a tak se ve vedení měníme a hledáme cestu více zleva. Daří se, trhliny mezi kterými procházíme jsem ještě na žádném ledovci neviděl. Neskutečně hluboké a otevřené díry kamsi do hlubin. Cesta se opět stáčí a vede přímo proti kopci. Ještě se několikrát střídáme, podle toho jak se nám daří najít cestu, ale stále máme pocit, že nejsme tam kde chceme být. „Špinavý“ ledovec, po kterém máme stoupat je zřejmě víc vpravo. Začíná svítat a vidíme, že je to opravdu tak. Na místě kde stojíme je kolem dokola rozdvojená trhlina neskutečné velikosti. Konečná. Začínají debaty co s tím. Návrhy sestoupit a začít znovu zamítáme, nestihli bychom to. Zůstat o den déle bychom mohli, ale nemáme asi dost benzínu na přípravu vody. Ono to nějak dopadne. Sestupujeme tedy dolů a koukáme co všechno jsme prošli. Cestou nacházíme místo špatného odbočení, a koukáme kudy se mělo jít. I přes několik vylezených kopců v Alpách musím zopakovat, že velikost a rozsah trhlin tady mě opravdu překvapuje. Naši situaci zpátky v táboře zachraňuje ranger. Má benzínu na rozdávání a tak to vypadá na ještě jeden pokus. Každý si užívá zbytku dne po svém, dospáváme, jíme, opalujeme se a Jarda vylepšuje svůj hrob. Času máme hodně a jsme tady sami.

Další den, půl druhé ráno. To co včera opakujeme na minutu přesně i dnes. Tanec mezi trhlinami na začátku vyšel stejně a hned traverzujeme. Po malé dezorientaci nalézáme i spásný most na „špínu“. A vzhůru proti kopci. Cestou nacházím několik praporků vyznačujících správný směr. Na obrovském ledovci a v noci mě to přijde naprosto šílené, stopy totiž žádné nikde nejsou. Tempo máme vynikající, dostáváme se na další místo které jsme určovali z tábora. Překonáváme ho a tady někde by měl být největší problém výstupu. Najít mezi séraky cestu nad další ledovcový zlom. Dávám několik neúspěšných pokusů a pak nacházím poslední praporek. Vidím tenoučký sněhový most a obtisk těla po pádu vedle. No tak to je asi konečná. Na tohle mě nikdo nedostane a zjevně ani nikdo jiný nemá chuť létat vzduchem. Ještě zkoušíme hledat cestu jinudy. Rozednívá se, alespoň viíme víc. Lezu po předních hrotech maček za nádhernou hranu a vidím do široka se smějící trhlinu. Tak tudy taky ne. Vracíme se ke spadlému mostu a domlouváme se na ústupu. Časově budeme mít asi i tak co dělat. Cestou samozřejmě polemizujeme PROČ … V táboře nás vítá ranger, sledoval nás dalekohledem a myslel, že se to povede. Nakonec z něho vylezlo, že jediný kdo tudy prostoupil, byl on před třemi týdny, po něm už se to nikomu nepovedlo. Bylo nám divné že jsme tu sami a teď je to víc než jasné. Na tenhle kopec je prostě v září pozdě.

Návrat zpět k autu taky není zadarmo, Inter Glacier se dost výrazně změnil, všude tečou potoky vody, padá kamení, je to docela o hubu. Nakonec jsem hodně rád, že jsme všichni na pěšině. Posledních sedm kilometrů už každý šlape podle svého. Nakonec se u auta slézáme asi v pět hodin odpoledne. Všichni toho máme dost, těšíme se na pořádné jídlo a hlavně sprchu.

Letadlo ze Seattle nám letí až v sobotu a tak pátek ještě věnujeme návštěvě St. Helens Mountain, která v roce 1980 vybuchla. Patrně totéž čeká i Mt. Rainier. Jen se neví kdy. Já doufám, že se stihnu vrátit dřív.

Ideální sezóna je od konce června do konce srpna. Počítat se musí s velkým větrem a rychlou změnou počasí, je to první hora od pobřeží Pacifiku vzdáleného cca 60 km. Mt. Rainier je stejně jako ostatní kopce v okolí sopkou a to aktivní (přestože je už delší dobu v klidu), znamená to tedy, že se zde neustále monitoruje činnost a jsou zde neustále malá zemětřesení – i díky tomu je zřejmě ledovec hodně rozpraskaný.

Info:

Mt. Rainier -  14,411 feet    4,392 m.n.m.
Převýšení od auta cestou přes Emmons Glacier 3100 výškových metrů (White River Camp – vrchol Mt. Rainier přes Schurman Camp)
Climbing pas – musí mít každý lezec při registraci – USD 30,-
“Permit” – vystaví ranger při vstupu do parku, na základě rezervace míst ve výškovém táboře, pro skupinu do 12 lidí – USD 20,- (na dvou nejchozenějších cestách pouze na 4 dny)
Všechny rezervace a pasy je vhodné vyřizovat s předstihem tak 4 – 5 měsíců před výtupem
Mt. Rainier leží v NP Mt. Rainier, vstup do NP auto (4 lidi) – USD 20,-
Funguje karta na vstup do všech parků – na rok USD 80,-
White River Camp – 1 místo, dva stany – 12,- USD za den

 

FOTOGRAFIE