Na startu  
Pěšky, na lyžích, na kole ...  
 
 

Marcialonga ´05 ...

 

 

Moena - Cavalese   70 km   klasická technika   30. 01. 2005

     Bezmála 3000 kilometrů v autě a asi 80 kilometrů na lyžích. Tak vypadal poslední lednový víkend. Rozhodně ale stál za to. Jen co v létě přišel magazín Worldloppetu na sezónu 04/05, začal jsem přemýšlet o tom, kterých závodů se letos zúčastním. Jizerská padesátka je už tak nějak samozřejmostí a jako další se mně a konec konců i Denise (jako doprovodnému a podpůrnému týmu) zalíbila právě Marcialonga. V italských Dolomitech jsme byli oba již několikráti v létě, tak proč si tam i nezalyžovat. Závod se jede v údolích Val di Fiemme/Fassa. Start je v městečku Moena, běží se údolím podél říčky nahoru do Canazei kde je otočka a po druhém břehu se trasa vrací opět do Moeny a pokračuje přes Predazzo a Cavalese do Moliny, kde se po další obrátce vrací do Cavalese.

     Do Itálie jsme se vydali ve čtvrtek navečer. Po docela dlouhé cestě přes Německo a kousek Rakouska jsme kolem deváté hodiny ráno dorazili k hotelu, asi 10 kilometrů před Cavalese. Prostřednictvím CK Alpin-tour jsme zde měli zajištěný nocleh i s polopenzí. Přes lehkou únavu jsme se vydali ještě dopoledne do Cavalese do organizační kanceláře závodu pro startovní číslo a hlavně jsme se chtěli ještě někde naobědvat. Po dlouhém hledání (neochotu Italů jsme nepochopili po celou dobu pobytu) jsme konečně nalezli otevřenou restauraci, ovšem výbornou. Hned po obědě jsme se vrátili do hotelu a začali jsme dohánět spánkový deficit z minulé noci. Pak už nás čekala vynikající večeře a už jsme se těšili na ráno.

     V sobotu jsem chtěl hlavně zkusit stopy na trati závodu, pro představu, co namazat na neděli. Vyrazili jsme proto na místo startu - do Moeny. Nijak dlouho jsme lyže netestovali, udělali jsme asi tak desetikilometrové kolečko. Den před závodem se toho už opravdu moc nenatrénuje. Počasí nám přálo, a tak jsme vyrazili na malý výlet autem. Jeli jsme podél trasy kudy se poběží do Canazei, a pak ještě vzhůru do sedla Pordoi. Tady jsme se kochali krásnými horami a lyžařskými areály. Ne však dlouho, protože odpoledne jsem chtěl být brzo zpět a věnovat se přípravě lyží.  Záměr vrátit se dřív než kolegové z autobusu se vydařil, a tak jsem v garáži u hotelu začal chystat lyže. Asi za půl hodiny se vrátil i zbytek z autobusu a začalo být veselo. Já už jsem měl náskok, a tak jsem i dřív skončil a mohl se těšit na večeři. Večeře byla něco neskutečného - vypadalo to, že zítra nemáme běžet maratón na lyžích, ale že se bude soutěžit v tom, kdo víc váží. Obsluha nosila obrovské porce jednotlivých chodů a všichni se mohli přetrhnout. Porci, kterou jsem dostal jako předkrm, bych považoval za docela slušnou i kdyby byla jako hlavní chod. Na moučník už jsem vážně neměl.

     Neděle. Ráno vstáváme okolo páté a na půl šestou už je nachystaná snídaně. Využíváme autobusu a odjíždíme s kolegy v půl sedmé do Moeny. Tam ještě dolaďujeme namazání lyží a každý už se připravuje na start. První vlna by měla startovat v 8.15. Moje, třetí vlna v 8.35. Do poslední chvíle jsem v teple autobusu, venku ukazuje teploměr -15°C. V 8.00 se ale také vydávám do prostoru kde se řadí závodníci třetí vlny. Ještě jednu fotku od Denisy, odevzdat pytel s oblečením (které odvezou do cíle) a už si stavím lyže do stopy. Trochu se rozcvičuji a poslouchám reprodukci Luciana Pavarottiho, do které najednou zazní výstřel. Odstartovala elitní a první vlna. Po deseti minutách startuje druhá a po dalších deseti i naše třetí vlna. Asi jeden kilometr po startu se vjíždí do první vesničky a kličkuje se jejími uličkami. Pro tak velký dav jsou uličky těsné a vzniká tak dost strkanic. Docela brzo se mi daří dostat dopředu naší vlny a po pěti kilometrech se situace ustaluje. Jede se pěkně, ale je velká zima. Namrzají mi vousy a od nosu se mi začíná dělat malý rampouch. Asi po sedmém kilometru se poprvé napiju ze své lahve, kterou vezu v ledvince. Netuším však, že je to naposledy. Pití v lahvi mi totiž za chvíli zmrzlo a z lahve se mi ho nepodařilo dostat. Až do Canazei (cca 15 km) si běžím v klidu, ale cítím, že pro dobrý výsledek budu muset udělat něco navíc. Chvíli se předjíždíme s kolegou, co byl vloni na Vasaloppetu, ale po otočce se do toho začínám opírat. Lyže mi perfektně jedou a cítím, že by to mohlo být ve zbývajících padesáti kilometrech dobré. Opravdu jedu velmi slušně. Předbíhám dost lidí a vychutnávám si výhledy na okolní kopce. Je to neskutečná nádhera. My v údolí sice jedeme ve stínu, ale kopce jsou osvícené sluncem. Pěkná podívaná. Za chvíli přibíháme zpět do Moeny, poznávám místa kde jsme včera zkoušeli lyže a ptám se nějakých diváků na čas. Průjezdy městy jako Moena a Predazzo, kde doslova kličkujete úzkými uličkami bych přál zažít každému. Trať byla obklopená diváky a jejich povzbuzování FORZA, BRAVO a BRAVI hnalo dopředu každého. Zhruba třicet sedm kilometrů běžím dvě a tři čtvrtě hodiny. Začínám počítat za kolik bych to mohl zvládnout. Sil mám dost a jede se mi dobře. Padesát kilometrů zvládám asi za tři hodiny a dvacet pět minut. Slušné. Stále držím tempo a ve sjezdech získávám. Na šedesátém kilometru vyhlížím, jestli někde nestojí fotící Denisa. Jedeme totiž kousek od místa cíle. Než sem ale přijedu podruhé, je potřeba zvládnout ještě sedm kilometrů. Celou tu dobu přemýšlím, jak bude vypadat závěrečný kopec. Na posledních třech kilometrech je zapotřebí vyjet asi o dvě stě výškových metrů - po necelých sedmdesáti kilometrech v nohách ... No, uvidíme. A už je to tady. Dole nasazuji tempo a malými krůčky se vydávám vzhůru. Cesta se táhne serpentýnami nahoru, pomalu se kopec ale pokládá a trochu jde natáhnout krok. V jedné z posledních zatáček stoupání čeká Denisa s foťákem - vznikají tu zajímavé záběry. Někteří tu doslova padali na hubu, jiní podle Denisy už "koukali tím bílým". Zatáčka a cesta se narovnává, poslední rovina a vytoužený cíl. Celkový čas 05:03:33. Škoda, že se mi to nepovedlo pod pět, ale i tak mám z výkonu velkou radost. Vychutnávám si atmosféru, pomalu se převleču, vyzvednu si jídlo a jdu pomalu k autobusu. Tady nechávám pytel s věcmi a čekám na Denisu. Spolu se pak vracíme k cíli a jdeme na malou procházku. Stavíme se na svařák a užíváme pohodu. Vyzvedávám lyže, diplom a razítko do pasu. Pak už jen dlouhou dobu čekáme na opozdilce. Po návratu do hotelu nás čeká večeře a ještě se loučíme se zájezdem, který odjíždí už dnes. Večer brzy zalézáme do postelí, zítra nás totiž čeká daleká cest. Ráno vyrážíme už ve tři čtvrtě na pět a nerozhází nás ani pár drobností jako nepřidělané lyže na střeše auta (uvědomuji si to a následně přidělávám asi po kilometru jízdy), to že neumím italsky a na samoobslužné pumpě neumím nabrat benzín (vydrželo to k pumpě s obsluhou), ani zamrzlý zámek kufru auta (museli jsme do kufru vnitřkem auta).

     Díky - Denise za společnost a servis, personálu hotelu Pausa za pěkné bydlení a vynikající stravu a CK Alpin - tour za zprostředkování ubytování a vožení autobusem. Moc se nám líbilo a zase se vrátíme. "Ahoj hory" - říkáme když najíždíme na dálnici u Kemptenu. Zase ta placka. Ale ne nadlouho, už se zase oba těšíme na kopečky a Vy se těšte taky, za necelé tři týdny jedu další závody. Cha chá, kdo víte kde?

FOTOGRAFIE