Ve Funchalu  
Pěšky, na lyžích, na kole ...  
 
 

Madeira ´03 ...

 

 

Na kolech po kopcích Madeiry - 30. 03. - 04. 04. 2003

                                                                                                          Kodaň, 12. dubna 2003

Ahoj!

            Už je to něco přes týden, co jsme se  s Deniskou vrátili z dovolené. Stálo to opravdu za to a tak jsem se rozhodl, že se o naše zážitky podělím i s Vámi.

            Naším cílem byl ostrov ležící v Atlantiku, zhruba 900 km od Portugalska a cca 600km od Afriky. Kdo zná trochu mapu světa, ví, že zhruba někde tam jsou Kanáry. Ovšem my jsme byli trochu severněji od Kanárů - na ostrově Madeira. “Znalci“ určitě budou znát víno. K realizaci jsme využili zájezd  s CK Trip. Odlétali jsme v 9.00 hod. z Prahy, ale pro včasné odbavení jsme na letišti museli být již v 7.00, to pro nás znamenalo vstávání okolo 4. hodiny ranní (zrovna se měnil čas). Ale jakž takž to ušlo. Odbavení bylo vcelku rychlé a tak už jsme se těšili do letadla. Přestože v Praze pršelo brzy jsme letadlem dosáhli letové hladiny 10 km a tam už jsme byli nad mraky a užívali si sluníčka. Cestou se počasí pod námi různě měnilo a tak se bylo na co dívat. Velice pěkný byl průlet nad Alpami. Letadlo s námi neletělo přímo do Funchalu (hlavní město Madeiry), ale měli jsme mezipřistání v Las Palmas (Gran Canaria - Kanárské ostrovy) kde následovalo hodinové čekání - dotankování paliva a úklid letadla. My jsme se zatím nudili v gatu. Pád baterie z mého mobilu kamsi do prostoru exitu letiště znamenal alespoň nějaké dobrodružství, jenomže domluva s místní ochranou byla velmi špatná (uměli jenom španělsky). Baterku jsem prostě nedostal. Doufal jsem, že ve Funchalu bude obchod s podobným zbožím, a že si tedy  koupím novou.

            Z Kanárů to bylo na Madeiru už jenom 50 min letu a tak nám to uběhlo rychle. Kanárské ostrovy jsme viděli pouze z letadla a letištní haly, ale vůbec ničím nás neokouzlily a víme, kam na dovolenou určitě nepojedeme. Země je tam úplně spálená a vysušená - zajímalo nás jak bude vypadat Madeira, která, podle předzvěstí, má být květinovým rájem. Přistání na Madeiře by se dalo hodnotil jako silně adrenalinové. Nalétává se proti horám, potom letadlo zatočí o 90 stupňů a začne se trefovat na runway, která je vystavena nad mořem. Brždění je opravdu pořádné a pochopíte, na co jsou v letadle bezpečnostní pásy. V půl páté jsme byli konečně venku a v „pořádku“ dorazila i naše zavazadla. V pořádku je v uvozovkách proto, neboť u kufru už nejde zamykat jeden ze zámků a krabice ve které měla kolo Denisa  došla otevřená. Byly v ní i některé věci na moje kolo - osy do kol a pedály. Naštěstí se nic nevytratilo a tak jsme vyrazili k hotelu jedním z přistavených mikrobusů. Po smontování kol, krátkém breefingu s průvodkyní a delegátkou jsme neodolali a vyrazili do města. Navštívili jsme i první z restaurací a ujistili se, že tu opravdu nebude tak draho. Pivo se dalo pořídit okolo 2 EURO, jídlo i s přílohou tak od 6 do 12 EURO. Já jsem neodolal a dal jsem si místní specialitu - rybu espada, která se loví ve velkých hloubkách. Byla opravdu výborná. Svědčí o tom i fakt, že Denisa si ji dala v dalších šesti dnech pětkrát. Pokaždé jinak upravenou a pokaždé vynikající. Nejlepší ale byla s madeirskými banány. Banány jsou to menší než ty na jaké jsme zvyklí třeba z Nikaragui, ale jsou výborné. Banánové plantáže jsou na pobřeží skoro všude. Lidé si je pěstují i na zahrádkách.

            Hned druhý den jsme vyrazili na první výlet na kole. Vyjeli jsme z Funchalu a hlavním cílem bylo dosažení druhého nejvyššího útesu na světě - Cabo Girao - 580m. Cestou jsme projeli rybářskou osadu Camara de Lobos, kde se loví právě espady. Tato etapa měla sloužit také jako seznámení se zdejšími silnicemi a především kopci. Na Madeiře je to do kopce prostě všude a myslím, že je to tady jen pro opravdové cyklisty a zatvrzelé milovníky kopců. Vyjet na tento útes znamenalo vyšlapat od moře do výšky 580m na 5,5 km! Opravdu pěkný nástin toho co nás čekalo. Nebavilo nás ale jezdit s celou skupinou (pořád se stálo apod.) a tak jsme od teď začali jezdit sami. Kopce máme rádi a tak jsme výjezd na útes zvládli cca za 50 min. Pohled dolů k moři byl opravdu úchvatný. Po zastávce v jednom z místních barů a doplnění tekutin místním výborným pivem, nás dohonilo už značné torzo  naší skupiny s tím, že se všichni už vrací. Nám to ale nestačilo, a tak jsme jeli dál a výš. Ve vesnicích, kterými jsme projížděli viděli kolo zřejmě poprvé v životě a tak jsme byli středem pozornosti skoro všude. Zradilo nás ovšem počasí. Dostali jsme se do nízké oblačnosti a všude okolo nás byly mraky a výhledy tudíž žádné. Ovšem nám stačilo co vidíme okolo sebe. Po chvíli nás zradila i cesta, která z asfaltu přešla ladně v bahno. To vše za mlhy a ve vavřínovém lese. Nebyl to jediný problém. Jak se ukázalo, dlouhodobým problémem byli psi. Přesto jsme překonali všechny nástrahy a zvládli jsme hned první den ujet 57,5 km. V tomto terénu a profilu docela slušný výkon. O večerech se již zmiňovat nebudu, protože probíhaly celý pobyt stejně pěkně - sprcha a potom večeře v některé z místních restaurací.

            Další den byl na programu výjezd na Monte. Kromě nás šlapala ještě jedna dvojice, zbytek jel lanovkou. V této vesnici  od Funchalu ležící pouze 5,5 km, ale o 560m výš, stojí za zhlédnutí kostel a zahrady. Zde si na své přijde každý botanik, protože vše z madeirské flóry se tu nachází asi na 1 km². Roste tu kapradí velikosti stromů, kaly a lilie, orchideje, kamélie a zase orchideje, strelície, nebo ibišky. Na Monte je ještě jedna zajímavost a tou je sáňkování na asfaltu. Proutěné sáně řízené dvěma domorodci uhánějící po asfaltu - takové jsou tady sklony silnic. Bohužel nás opět dohnaly mraky a tak z traverzu (prý vyhlídkové silnice) do Choupany, jsme neviděli nic. Ovšem výlet jsme si udělali pěkný a zpestřený byl i ochutnávkou vína, která byla ve vstupném do zahrad. Druhý den jsme lehce odpočívali a najeli pouze 28,5  km.

            Třetí den jsme začali opět pěkně od nuly, přestože všichni krom jednoho páru použili k usnadnění mikrobus a prvních 12 km do kopce vynechali. Cílem byla vesnice Camacha a její ratanové království. Místní pletači dokážou z tohoto proutí uplést snad úplně všechno. Důkazem toho je dům přeplněný od půdy po střechu různými výrobky - od zvířat, košíčků, podnosů, přes Noemovu archu až k židlím a stolečkům. Za prohlídku to tady určitě stálo i přes ten fakt, že nás opět dostihly mraky... Dalších cca 20 km jsme toho moc neviděli, včetně golfového hřiště v Santo Antonio da Serra, které bylo již asi 4  vyhlášeno nejhezčím  hřištěm svého druhu na světě. Sjezdem od tohoto hřiště jsme se dostali pod hranici mraků a blízko k pobřeží, kde panovalo sluníčko. Pohled na madeirské letiště z hora byl taky velmi zajímavý, ale nevešel se do záběru foťáku. Ovšem hned u letiště byla pláž (z kamení) a já jsem neodolal a okusil vlny Atlantiku. Cesta zpět do Funchalu byla příjemná a tak jsme fotili a já jsem moc nebrzdil, protože ve sjezdu k letišti jsem probrzdil zadní špalek a začal soustružit ráfek - bylo mi ho líto. Tento den jsem se opět projeli a natočili 55 km. Nákup špalků a následná oprava nebyl žádný problém a tak jsme se již chystali na další den, kdy byl na programu výjezd na druhou nejvyšší horu Madeiry  Pico do Arieiro - 1818 m. n. m.

     Teď už kapitulovali všichni a tak jsme se od samého začátku ocitli na trati sami. Krom nás se na již zmiňované Monte nechali všichni vyvézt lanovkou. Abych se moc neopakoval co jsme již viděli, napíšu pár strohých čísel k nastínění problému:

Funchal -               0 m.n.m.      0 km

Monte -              560 m.n.m.      6 km

Poiso -             1400 m.n.m.   15 km

Arieiro -           1818 m.n.m.    22 km

Vyjet se to ovšem dalo. Důkazem jsem nejen já, ale i Denisa, kterou opravdu obdivuji. Byl to prozatím největší kopec v mém životě. Čistý čas byl 3:06:36, přesná délka 22,19 km. Zvládli jsme to průměrnou rychlostí 7,1 km/h, přičemž maximální rychlost byla 26,2 km/h. Potom už jsme jenom seděli v hospodě na vrcholku a čekali na to, jestli někdo přijede a taky na to jestli odejdou mraky. Čekali jsme zřejmě dlouho, protože dojelo ještě 6 členů našeho zájezdu a mraky se taky roztrhaly. Stáli jsme na vrcholu a pod námi se vařila mlha. Vrcholové foto v  čepicích domorodců jsme si také nenechali ujít. Sjezd zpět byl příjemný do té chvíle, než jsme se dostali do mraků - to už jsme opět klepali slušnou kosu. Zpestřili jsme si to ještě o průjezd jedné z levád (zavlažovací  kanály - opravdu pozoruhodnost - kterých je na Madeiře, těžko uvěřitelných, 1800 km). Dohromady to dnes dalo na rovných 50 km. A pak už jenom odpočinek.

            Další den bylo na programu dosažení severního pobřeží a proto jsme museli mikrobusem i my. Vystoupili jsme po 15 km jízdě do kopce v sedle Poiso. Po oslavě narozenin jednoho z účastníků jsme se s Denisou rozhodli jinak. Okolo se dělalo jasno a tak jsme zamířili opět na Pico do Arieiro. Ještě jedna dvojice se rozhodla stejně. Výjezd na vrchol trval asi jenom ¾ hodiny, ale to počasí. Sluníčko svítilo jako o život a hranice mraků byla cca 400 výškových metrů pod námi. Prostě nádhera. Po pár chvilkách na vrcholu jsme se rozhodli opět trochu jinak oproti původnímu plánu. Nevydali jsme se zpět do mraků stíhat skupinu a bloudit v mlze, ale vydali jsme se pěšky po hřebenech, cestou necestou na nejvyšší vrchol Madeiry - Pico Ruivo - 1862 m. n. m. Deset kilometrů do kopce a z kopce, přes hřebeny a tunely a byli jsme tam. To samé ovšem trochu jinudy jsme absolvovali také nazpátek. Byl to bezesporu nejvydařenější výlet. Krajina mě připadala jako někde v Peru, anebo v Thajsku. Ostré homole, různé skalky, údolí ležící na pár kilometrech o 1000 metrů níže. Opravdu zážitek. Pravdou je i to, že jsme z se z této túry vrátili daleko unavenější než v předchozích dnech. 25 km sjezdu zpátky do Funchalu už bylo jenom nutným zlem, protože návrat do mraků po dni na přímém slunci byl jako vézt do mrazáku a nějakou dobu v něm pobývat. Po dnešním dni jsme se navíc dozvěděli, že díky problémům CK Fischer pro nás nemá v neděli kdo přiletět a tak se náš zájezd o den zkrátil. Znamenalo to odjezd již další den.

            Po dokonalém zvážení všech nabízených možností jsme se rozhodli pro tu , která jistě všechny překvapí. Když jsme totiž sbalili kufry a vylezli z hotelu, zamířili jsme na pláž. No a tam jsme si následující 2,5 hodiny užívali Atlantiku a koupališť. Po výborném obědě následoval už jenom převoz na letiště, odbavení, čekání a let. Ten trval asi 4 a půl hodiny a tak přímo z moře jsme se vrátili na Ruzyni kde chumelilo a bylo mínus 3 stupně Celsia. Tak a to byl náš výlet.

            Celkem shrnuto - Madeira je překrásný ostrov s mnoha možnostmi jak se realizovat - na kole je to možné i když je to trochu extrém, turisté si určitě přijdou na své při průchodu levádami a horolezeckých terénů je tu požehnaně. Na své si rozhodně přijdou botanici, protože Madeira je jeden velký květináč. Jediní komu se tu nebude líbit jsou „váleči“. Pláže tu prostě moc nejsou a když tak jenom z kamenů, popřípadě u hotelů z betonu. Turistický průmysl teprve vzkvétá a tak narazíte spíš na starší britské nebo německé páry. Uřvaný Sasíky a diskotéky taky budete hledat marně. Auto si lze půjčit za cca 25 EURO na den. Jinak se po celém ostrově pořádají za různé poplatky různé výlety. Poděkování patří určitě CK TRIP za uspořádání této akce a taky moji ženušce za příjemnou společnost a  velké sportovní výkony. Mějte se všichni pěkně a ať se na dovolených máte alespoň tak jako my. Ahoj z Dánska zdraví  Jirka a Denisa Boudovi

FOTOGRAFIE