V cíli  
Pěšky, na lyžích, na kole ...  
 
 

Keskinada Loppet ´05 ...

 

 

Gatineau Park   52,5 km   klasická technika   19. 02. 2005

Nápad

     K získání titulu WL Master je zapotřebí odjet jeden ze závodů na jiném kontinentu, než je Evropa. Proto, když jsme dostali od kanceláře ČSA velice výhodnou nabídku letenek, neváhali jsme ani chvíli a začali spřádat plány. Kanada nám připadala nejvhodnější. Už  koncem října jsme začali vyřizovat všechny potřebné věci. Cestovní víza, přihlášku na závody a ubytování. Všechno šlapalo podle plánu a termín odjezdu se po návratu z italských Dolomit přiblížil nečekaně rychle.

Den, který měl 30 hodin

      V sobotu 12. února ráno jsme vyrazili. Na kodaňské letiště to máme kousek, tam přesedáme do rychlejšího stroje. Hodinka letu a přistáváme v Praze. Ještě vyřizuji pár telefonátů domů, a protože nám lety pěkně vážou přesunujeme se k odletu do Kanady. Velkým airbusem jsme ještě nikdy necestovali, a tak jsme zvědaví. Místa sice nemáme u oken (stejně bylo zataženo a nebylo nic vidět), zato sedíme v místě  nouzového východu a máme spoustu místa na nohy. Let nám "zpříjemňují" děti za námi. Nejdřív ramplují našimi sedačkami, později se jim však dělá poněkud špatně a začínají brečet. Přestávky mezi brekem vyplňují zvracením do pytlíků.  Slabých osm a půl hodiny letu a sedáme v Montrealu. Časový posun (-6 hodin) způsobuje, že je teprve půl čtvrté. Imigrační úředník se nás chvíli na letišti vyptává na účel cesty, cigarety a alkohol. Vezeme si jenom půl litru rumu - to mu nevadí (a nám to stačilo). Potom si půjčujeme auto. Dostáváme zcela nový červený Ford Focus combi. Je to fajn, lyže se pohodlně vejdou dovnitř. Letiště je na okraji města a tak je příjemné, že do něho nemusíme zajíždět. Vytahujeme náš itinerář vytištěný z internetu a už nabíráme směr Ottawa. Cestou se ještě stavujeme v typické americké občerstvovně. Kupuji kuřátka z KFC. Je to hrůza všechno plave v tuku. Cestu zvládáme v pohodě, je to jenom 200 kilometrů. Problémy s orientací nemáme ani ve městě. Po chvilce přejíždíme most a už jsme v Gatineau. Gatineau je od Ottawy rozděleno vlastně jenom řekou Ottawa River. Středem řeky prochází i hranice provincií - Ontaria a Quebeku. Hotel objevujeme hned napoprvé a už se těšíme do postele. Tento den byl skutečně hodně dlouhý.

Ottawa

     Ráno se probouzíme krátce po čtvrté hodině, časový posun koná své dílo. Hned s otvírací dobou restaurace vyrážíme na snídani.  Kanaďané nijak nevybočují z amerických stravovacích návyků. Každý den je tak ke snídani přichystána spousta mastného pečiva (croissanty apod.), smažená vajíčka, opečená slanina, opečené brambory a fazole na kyselo. K tomu velké toasty z bílého chleba a různé sladké marmelády a sirupy. Člověku zvyklému na naše stravování to zpočátku chutná, po dvou dnech  ale postrádá sýry, salám i nějaký "lepší" chléb. V neděli byl krásný den, úplně jasno, a tak hned po snídani vyrážíme na prohlídku terénu. Nejprve se jedeme podívat do Gatineau parku, kde chceme lyžovat a kde se pojedou i závody. Příjemným zjištěním je, že to máme od hotelu sotva deset minut. Po krátké obhlídce sjíždíme k řece a přes most přejíždíme do Ottawy. Město je úplně prázdné, takže se zde jezdí výborně. Nedaleko infocentra nacházíme parkování zdarma a jdeme si prohlídnout město. Obcházíme a obdivujeme Parliament Hill, kopeček, na kterém stojí majestátní budova parlamentu. Procházíme mezi vysokými věžáky, architektura je zde zcela jiná než v Evropě. Ottawa mi připadala dost moderní, přesto Kanaďané tvrdí, že je to tu historické (myslím tak 150 let). Kousek od Rideau kanálu, který je v zimě zamrzlý a slouží jako obrovské kluziště táhnoucí se celým městem, objevujeme park, ve kterém právě probíhá soutěž v sochání z ledu. Zde obdivujeme a fotíme zajímavé a nádherné výtvory. Odpoledne se stavujeme v jedné z mnoha restaurací na oběd. Samozřejmě chceme ochutnat pivo. Na otázku co točí nám servírka odpovídá: "Tuborg". No tak pro tohle jsme sem určitě nepřišli. Dánské pivo nechceme a tak se dožadujeme nějakého kanadského originálu. Chvíle váhání a nakonec dostáváme lahváče.

Gatineau Park

     V pondělí ráno už jsme jakž takž aklimatizovaní a vyrážíme poprvé na lyže. Počasí není tak ideální jako včera, ale nevadí. Je zima, asi tak -10°C, zataženo. Přijíždíme do Mont-Bleu, místní části Gatineau. Zde bude i start závodů. Celý park je velký asi tak jako dvoje, možná troje Jizerky. Vcházíme do domku na začátku lyžařských tratí. Zde se dá zaplatit vstup do parku, parkovné pro auta, můžete si tu zdarma nechat věci, namazat lyže (asi 5 kopyt je k dispozici i se žehličkou), sníst si tu svačinu, nebo si nějakou koupit. Tak tohle u nás opravdu chybí, pěkná malá budova pro běžkaře. Zanedlouho už jsme na tratích. Je to opravdu paráda. Stopy se tu dělí do třech kategorií od lehkých přes středně těžké  po nejtěžší, dále pak pro turisty po kopcích, nebo sportovce, kde má pista šíři asi osm metrů. Jedeme po promenádě, kde vedou dvě stopy vpravo, potom je zhruba pět metrů široký pás pro bruslaře a opět dvě stopy pro protisměr. Opravdu super. Navíc potkáváme za celou dobu jenom pár lidí. Po zhruba patnácti kilometrech přijíždíme k domku pro turisty. Je to srub, kde jsou kamna a venku plná kůlna dříví. Návštěvníci před námi už zatopili, a tak sušíme propocené věci. Pro nás je to něco nepředstavitelného. To je opravdu "komfort". Tento den jsme ujeli okolo 30 km. Vrátili jsme se včas, zrovna začíná chumelit.

     V úterý ráno zjišťujeme, že sice napadlo asi 10 cm nového sněhu, ale začalo i mrholit a venku je ošklivo. Naordinujeme si proto odpočinkový den. Já jsem si s sebou přivezl nějaké lehké nachlazení, proto klid docela vítám. Vyrážíme autem trochu dál, asi do poloviny parku podívat se, kde by se dalo dobře jezdit. Potom se vracíme do města a parkujeme u Jacques Cartier Parku, kde máme možnost projít malou výstavu obrovských soch ze sněhu. Vycházkou přejdeme most do Ottawy, kde chci koupit nějaké vosky. Předpověď hlásí výrazné ochlazení a vosky na teploty okolo - 25°C nemám. Večer vyrážíme spolu s kamarádkou Aničkou, která pracuje v Ottawě na českém velvyslanectví, do irské hospody.

     Další den máme v plánu opět lyže. Autem jedeme do míst, která jsme si byli obhlídnout včera. Celou dobu sněží, padá nepříjemný sníh, bude těžké něco namazat. Zkouším nějaké varianty fialového, ale lepíme a dnes je to spíš pochod než běh na lyžích. Na vrcholu dlouhého stoupání vytahuji z batohu nůž (škrabku jsem nechal v autě) a vosky putují z lyží dolů. Sice to klouže, ale alespoň trochu jedeme. Přijíždíme opět k jedné z turistických chatek. Nikdo tam není a i kamna jsou studená. Rozdělávám oheň, sušíme propocené věci a lehce obědváme. Dneska je to na lyžích daleko větší dřina než minule. Zpět se ale vracíme pěknou cestou plnou sjezdů i výjezdů. Netuším však, že za tři dny se tudy pojede závod. V domku u vchodu do parku potom čistím lyže a trochu je připravuji na další použití.

Niagarské vodopády

     Na dnešní den jsme si  připravili trochu delší výlet. Naším cílem byly světoznámé Niagarské vodopády. Hned po snídani odjíždíme směrem na Toronto. Cesta ubíhá příjemně, díváme se po okolní krajině, je tu moc hezky. No a taky obdivuji každý kamion. Je to nádhera, tyhle auta jsem měl rád už jako malý kluk a zůstalo mi to do teď. Americké náklaďáky se ale líbí i Denise. Asi po 250 kilometrech se nám poprvé ukazuje jezero Ontario. Jezera bývají různě veliká, Ontario je obrovské. Naší největší vodní plochou je asi Lipno, tak si zkuste tipnout jak velké je Ontario. Jako 2x Lipno? Jako 5x Lipno? No dobře, je velké asi jako Čechy a nám připomíná spíš moře. My ho musíme objet po jeho severní a západní straně. Cesta přes východ a jih by byla asi kratší, nemáme však víza do USA. V Torontu projíždíme něčím, o čem se mně dosud ani nezdálo. Dálnice vedoucí skrz město má asi 8 pruhů tam a 8 zpět. Opravdu obrovský provoz. Potom už se blížíme k Niagaře. Samotná řeka Niagara je hrozně krátká, má jenom 58 kilometrů a teče z jezera Erie do jezera Ontario. Díky vodopádům je však světoznámá. Samotné vodopády jsou dva - americký a kanadský. Americký je menší, kanadský větší, mohutnější a hezčí. Máme štěstí, že tu nejsou žádní lidé. Pořizujeme spousty fotek, zima a spršky tříště létající od vodopádu nás na chvíli zahánějí do informačního centra. Snad si ani nechci představit, jak to tu vypadá v létě. Na jednu stranu ohromeně zíráme na vodopády, na druhou se radši ani neotáčíme. Bohužel je to tady typicky americky využité. Záběry v časopisech a televizích ukazují pouze vodopád a pohled na řeku. Co je ovšem na břehu nikdo nevidí, no, spíš nechce vidět. Dvacetipatrové hotely zaručující nejlepší výhledy, casina, zámky hrůzy, "muzea" typu "věřte nebo ne", Guinessovy rekordy - hrůza. Krásná hříčka přírody versus hnus, který dokázali kvůli atraktivnosti místa vybudovat lidé.  Cesta zpět do Ottawy je zpestřena dopravní zácpou v Torontu, do hotelu se dostáváme po jedenácté večer. Na tachometru našeho Fordu je po dnešku o 1154 km víc.

Závody

     V pátek ráno se budíme konečně trochu později než předešlé dny. Venku je okolo - 12°C a chumelí. Dnes už začíná kolotoč okolo závodů. V parku u řeky se dnes jedou sprinty, ve škole v prostoru startu se začínají vydávat startovní čísla. Chci dnes jenom otestovat lyže a přichystat je na zítřejší závod. Před odchodem z hotelu nás ještě volají z recepce, zda-li bychom nebyli ochotni přestěhovat se do jiného pokoje. Mají problém s nějakou velkou skupinou. Nám to nevadí, a tak se stěhujeme o dvě patra výš. Ještě na skok zajíždíme do Ottawy, vrátit na velvyslanectví vypůjčené mapy, a pak směřujeme do prostoru startu a cíle zítřejšího závodu. Vyrážíme do stop. Je zima, fouká nepříjemně ledový vítr. Zkouším vosky a dáváme si na zahřátí asi jenom 10 km. Potom už se věnuji přípravě lyží. Během toho se potkáváme s Čechy, kteří přijeli teprve včera. Dávám se do řeči i s jedním Kanaďanem původem z Čech. Nakonec ještě oprašuji znalosti ruštiny a bavím se s Rusem, který chystá lyže vedle mě. Navečer vyrážíme opět do školy u startu, tentokrát pro startovní číslo. Opět se potkáváme se skupinou Čechů, dohromady jelo závody asi 12 lidí z Čech. Moc dlouho se tu ale nezdržujeme, jedeme se podívat J-C Parku na sprinty. Docela nás zarazilo, že se na atraktivní sprint přišlo podívat hrozně málo lidí. My čekáme na našeho favorita - Standu Řezáče. Sledujeme však jenom jeden jeho rozjezd a uháníme do hotelu. Teplota se pohybovala okolo -20°C a ani rum ji nedokázal nijak výrazně zvyšovat.

     V sobotu snídáme na pokoji z vlastních zásob (hotelová snídaně byla až od 8.00). Po snídani se přesunujeme na start. Teploměr ukazuje -23°C. Výhodou Keskinady je, že má takovou rodinnou atmosféru, a že se každého závodu zúčastňuje asi tak 500 závodníků. Do poslední chvíle je možnost pobývat v hale a na start vyrazit těsně před limitem. Dělám to tak i já. Navlíkám kuklu a jdu na start. Denisa se ještě vrací pro rukavice. Otáčím se a dva kroky za mnou jde pozdější vítěz Standa Řezáč. Dávám se s ním do řeči, ptám se ho, jestli včera vyhrál. S úsměvem odpovídá, že jo. Bavíme se i o dnešku a zítřku. Má zálusk na vítězství v obou těchto závodech. Na konec si vzájemně přejeme štěstí a úspěch. Pět minut po startu první vlny vyráží i ta naše. Díky nízkému počtu závodníků nevznikají nikde žádné "zácpy" a běží se od samého začátku. Sníh je přemrzlý a tupý. Nijak rychle to nejede. Asi na pátém kilometru zjišťuji, že to opravdu nebude žádná procházka. Podmínky jsou skutečně drsné. Snažím se jet na maximum, ale je to obrovská dřina. Trať znám asi z 80%, stačili jsme toho s Denisou projet docela dost. Je to hodně technické, výjezdy, sjezdy, táhlá stoupání, hodně zatáček. Ještě se mně to nikdy nestalo, ale okolo poloviny závodu mám pocit, že to dnes nezvládnu. Trvá to dost dlouho než sám sebe přesvědčím, že všechno je OK. Průběh je pořád stejný, velká dřina. Soupaž to moc nejede a pořád střídat hrozně vyčerpává. Pití v lahvi mi opět zmrzlo, podobně jako v Itálii. Od 40 km mám pocit, že jsem na trati úplně sám. Takový divný pocit. Přede mnou dlouho nikoho nevidím a ani za mnou nikdo nejede. Trvá mi to asi pět kilometrů než jsem dojel nějaké opozdilce z 25 km trati. V závěru toho mám opravdu dost a pořád jedu sám. Na to nejsem ze závodů v Evropě zvyklý. Vždycky jsem jel s někým v kontaktu. Ani okolo trati nejsou žádní diváci, to je také nezvyk. Už se blíží vytoužený cíl. Denisa stojí kousek před cílem a fotí. Nestačím se divit výslednému času - 3:46. Sám jsem to dnes tipoval na 4,5 hodiny. To mě trochu probouzí, ale jinak jsem úplně vyčerpaný. Jednoznačně můj nejtěžší závod v životě. Velký mráz a asi i to, že jsem nebyl  úplně zdravý plus docela těžká trať. Všechno dohromady mě stálo snad všechny síly. Čekám chvilinku na Denisu a jdu se honem převléct do školy. Potkávám zde i Rusa ze včera. Dojel na čtvrtém místě, gratulujeme si zároveň. Já zjišťuji svůj výsledek - jsem na 110. místě. To je také moc hezké. Další vzpruha přichází, když zjišťuji, že z Čechů jsem v cíli třetí! Krom vítězného Řezáče je přede mnou ještě Blanka Nedvědická (držitelka tří titulů za dálkové běhy), se kterou se potom bavíme u oběda. Potom už odjíždíme spolu s Denisou zpět do hotelu. Je mi pořád zle, hrozně se potím, bolí mě hlava. Mám však skvělý servis v podobě Denisy, takže regenerace snad proběhne v pohodě.

     V neděli se probouzím už v pořádku, a tak hned po snídani vyrovnáváme účty v hotelu a spěcháme zpět na závodiště, kde se dnes jede 50 km volnou technikou. Stíháme start poslední vlny. Jdeme se projít a potom čekáme na první v cíli. Závodníci z poloviční tratě tu jsou asi za hodinu a půl. Padesátkařům to trvá dvě a čtvrt hodiny. V cíli mohutně povzbuzujeme Řezáče, který o kousek poráží "kanadského Rusa". Potom nasedáme do auta a pomalu opouštíme Gatineau. Bylo tu dobře. Přes Ottawu se vracíme do Montrealu odkud nám letí letadlo nazpět. Kousek před letištěm ještě na chvíli stavíme, musím pořídit fotku nějakého toho "trucku". Cesta zpátky nám docela utekla, došla i všechna zavazadla, leč řádně pocuchaná. V Praze při přestupu na letadlo do Dánska máme chvilku času, a tak navštěvujeme kolegy ze zaměstnání. Zpátky v Kodani jsme v pondělí navečer a máme toho dost. Rozhodně to však stálo za to.

Suma sumárum

     Nádhera, to Vám musí stačit. Viděli jsme jenom malinkatý zlomek této krásné země a oba jsme se shodli na tom, že se sem musíme vrátit. Možná víc na západ, do hor, ale i tady to bylo moc fajn. Poděkovat bych chtěl především kanceláři ČSA v Kodani za letenky. Díky nim nás napadlo do Kanady  jet. Další díky, skoro už obligátní, patří Denise. Uvidíme, co nás napadne za rok, svět je malý. Mějte se a ahoj příště Jirka

FOTOGRAFIE