Pohled na Stubai  
Pěšky, na lyžích, na kole ...  
 
 

Karwendel ´05 ...

 

 

Přechod horské skupiny v rakouských Alpách 06. - 13. 08. 2005

     V časopise "Lidé a hory" jsem objevil několik článků týkajících se Karwendelu. Protože se nám letos nepodařilo shodnout na větších horách s dalšími kamarády, vyrazili jsme s Denisou sami. Rakouský Karwendel k takové akci přímo vybízí.

     Přesun do Rakouska byl, jako každá jiná cesta autem, nezajímavý a zatěžovat Vás s ním určitě nebudu. Kdo by však chtěl nějakou radu, tak cesta z Čech je určitě nejlepší přes Garmisch. Vlastně se tak ani nemusí platit rakouská dálniční známka. Za výchozí místo jsme si vybrali Seefeld in Tirol. Seffeld je krásné tirolské městečko, kde se týden co týden koná nějaký festival. V sobotu kolem dvanácté hodiny jsme byli na místě a polojasné počasí nás lákalo vyrazit ještě týž den. Nakonec jsme se ale uklidnili a s tím, že si raději všechno nejdříve obhlédneme jsme vyrazili do města. Návštěva infocentra nás moc nepotěšila, počasí se mělo totiž pokazit. Naši náladu ale výrazně vylepšila návštěva restaurace a místních obchůdků se špekem. To co slibovali v "íčku" se začalo vyplňovat záhy po postavení stanu.

     Neděle byla upršená a tak jsme vyrazili za kulturně poznávací činností do Innsbrucku. Již cestou tam jsme okukovali u Zirlu obrovský Martinswand - krásnou horolezeckou stěnu, skrz kterou vede i jedna z nejtěžších zajištěných cest - Kaiser - Max - Klettersteig. V Innsbrucku jsme udělali povinou návštěvu u zlaté střechy a velké kolečko po městě. Naše pohledy se však upíraly k hřebenu Nordkette, který se nám stále nechtěl ukázat. Když se však mlha rozplynula, dvakrát jsme nejásali. Nahoře, cca od 1800 metrů ležel sníh. Při návratu zpět do Seefeldu jsme se už u Martinswandu zastavili a zašli obhlédnout i nástup do ferraty. Denisa měla chuť vrátit se do auta pro věci a pustit se do lezení. Neměli jsme s sebou ale přilby, které jsou v této stěně nutností. Co chvíli stěnou padají kameny. Počasí mělo neustále tendenci se zhoršovat a tak jsme navečer v hospodě zahájili protiútok. Zřejmě dostatečně silný.

    Ráno se budíme a na stan nic nebubnuje. Po dvou propršených nocích je to jako sen. Pomalu otvírám stan a čekám co uvidíme. Cáry mraků se pomalu převalují okolo vrcholků Seefelder Spitze a Reither Spitze - našich prvních potencionálních cílů. Od inkriminované hranice 1800 metrů je všude bílo. Rychle posnídáme a na prvním ranním slunci rychle sušíme a balíme stan. Přesunujeme se na parkoviště a balíme bágly na několik dní. Moc nespěcháme, hodláme dnes trochu ošidit nástup pomocí pozemní lanovky a túra by tak měla trvat jenom něco kolem tří hodin. Ve městě včera probíhal květinový festival a tak obdivujeme květinové sochy. V jedenáct už ale čekáme na jízdu nahoru. Nejedná se o klasickou lanovku, ale pozemní dráhu podobnou té v Tatrách na Hrebienok. Vyjíždíme na Roβhütte a dál pokrčujeme po svých. Většina turistů využívá dalších lanovkových "přípojů" a tak se na trase ocitáme skoro úplně sami. Koukáme se na okolní kopce, po kterých se ještě stále válí dost ošklivých mraků. Od Seefeldu navíc vidíme přicházet přeháňku. Nechce se nám vytahovat bundy a nechceme ani zmoknout. Za chvilku už ale vidíme, že nezmokneme. Jsme už dost vysoko a tak kolem nás chumelí. Dosahujeme horní stanice lanovky na Seefelder Joch a ukrýváme se dovnitř. Přeháňka není dlouhá, ale definitivně vyhání všechny poslední turisty a na další cestu vyrážíme už sami. Od lanovky cesta stoupá na Seefelder Spitze, dál traverzujeme suťoviště do sedla pod Reither Spitze a netrvá dlouho a dosahujeme nejvyššího bodu dnešní túry. Počasí se mění a to k lepšímu. z vrcholku už je to jenom kousek sestupu k Nördlingenhütte, kde chceme dnes spát. Na chatu přicházíme docela brzy a tak se posilňujeme vynikající polévkou se špekovým knedlíkem - specialita, kterou si pak dávám každý další den. Potom už jenom sledujeme lepšící se počasí, studujeme zítřejší cestu a pak si vychutnáváme dramatický západ slunce za Zugspitze.

     Další den vyrážíme po zajištěné cestě Freiungen - Höhenweg. Cesta je opravdu vysokohorskou cestou s několika zajištěnými úseky. Úvazky zapotřebí nejsou, ale na procházku s dětmi to také není. Přechod na chatu Solsteinhaus by nám měl zabrat asi 4 hodiny, v plánu ale máme více variant a tak se uvidí. Cesta více méně sleduje hřeben a okolní příroda je opravdu rozmanitá. Věže působí opravdu hodně "dolomitsky". Počasí nám přeje, na nebi není ani mráček a pohledy na skupiny Karwendelu, Wettersteinu a přes údolí i na Stubaiské Alpy jsou podobné těm co známe z propagačních materiálů. To vše bez doprovodu lidí. Jsme tu opravdu skoro sami. Po cestě si stihneme ještě odskočit na vrcholek Kuhljochspitze a vychutnáváme pohledy na věže Fleischbanku. Pomalu taky začínáme řešit otázku pro jakou cestu se rozhodnout. V úvahu připadají dvě možnosti. Buď dojít na chatu Solsteinhaus a vyjít NC na Erlspitze, nebo vystoupat do sedla Eppzirler scharte, kde na Erlspitze začíná ferrata. Nemáme už moc energie a tak se rozhodujeme pro výstup do sedla a pouhé obhlédnutí nástupu. V sedle pak pořádáme hody a regenerujeme síly. Měníme plány, když už jsme se sem vyplazili, dáme si ferratu. Na lezení se docela těšíme. Cesta je hodnocena jako těžká. Za rozhodující se ale nedá označit lezení samo, nýbrž samotný přístup. Pohyb v asi dvojkovém terénu kdy se s vámi pomalu všechno sune do údolí nám dal zabrat nejvíc. Cesta je potom kvalitně odjištěna, sleduje linii a využívá skály. Umělých pomůcek je tu minimum. V horních partiích je cesta už lehká, za sněhu však může být hodně problematická. Dnešní vrchol je dobyt a čeká nás jen sestup na chatu položenou o asi 600 výškových metrů níže. Při sestupu ještě fotografuji asi sedmdesátimetrovou Gipfelstümernadel - věž, která zde působí opravdu zajímavě. Potom si už jenom vychutnáváme polévku a sluníme se na na terase v pozdním slunci.

     V etapě dalšího přechodu máme zařazenu další místní lahůdku - Innsbrucker klettersteig. Ovšem než se dostaneme k nástupu čeká nás řádná dřina. Z chaty nejdříve sestupujeme a vzápětí jako na houpačce překonáváme menší hřebínky. Jednu chvíli máme pocit, že sestupujeme víc než je potřeba, odměnou je potom úmorný výstup až do sedla Frau Hitt Sattel. Přicházíme sem málo živí a zhruba o hodinu a čtvrt později, než uvádí průvodce a značky. Někde jsme prostě zabloudili. Na vině je ovšem špatné značení, na čemž se domlouváme večer s chatařkou i dalšími německými "spolucestovateli", kteří mají podobný harmonogram a večer co večer se potkáváme. Chatařka nám radí upozornit na problém příslušnou sekci Alpenvereinu. Všichni příchozí od Solsteinhausu totiž neodbočí na traverzující cestu a zbytečně ztrácí síly sestupem a následujícím dlouhým výstupem. V sedle přehodnocujeme program dnešního dne, je nám jasné, že na Pfeishütte dnes nemůžeme dojít. Řádně se občerstvujeme a za chvíli už nastupujeme do klettersteigu. Z této strany se obvykle nechodí, ale jsme tu sami a tak máme čas se na nástupu vyřádit. Leze se tu v převisu  po kramlích. Fotím Denisu a obdivuji ji jak se s tím vypořádala. První kroky jsou opravdu dost vzdušné a s plným ruksakem na zádech je potřeba chvíli hledat rovnováhu. Je to opravdu dřina. Další cesta je už  krásné lezení a už i občas někoho potkáme. Leze se opět po hřebeni a výhledy jsou grandiózní. Hlavně pohled na Innsbruck, který leží zhruba o 1700 výškových metrů níže, bere dech. Za hodinu a půl jsme v sedle Langer Sattel. Z průvodce jsem si špatně zapamatoval časové údaje a tak nám na přelezení další části nezbývá mnoho času. Konfrontujeme to s dalšími horolezci, časové údaje se nám moc nechtějí věřit. Pouštíme se do dalšího úseku. Po vylezení na Kemacher Spitze se však otáčíme. Začíná se lehce kazit počasí a čas nás opravdu začíná tlačit. Vracíme se do sedla a sestupujeme turistickou cestou na Seegrube - hroský hotel na mezistanici lanovky z Innsbrucku na Hafelekar. Hotel je o poznání dražší než chaty Alpenvereinu, ale po dnešním dni, kdy jsme oba opravdu totálně vyčerpaní, je nám to úplně jedno. Spíš naopak, bereme to jako vysvobození a oázu v poušti. Teplá sprcha dělá divy a u večeře probíráme s výše zmíněnými Němci zítřejší cestu. Chlapi chtějí dojít na Pfeishütte a uvidí co dál. My už toho máme docela dost a tak zvažujeme možnosti sestupu.

     Další den počasí nevypadá nic moc, fotit se nedá, všecho je v divném oparu a tak nás ani nemrzí, že už budeme scházet. Hned po snídani vyrážíme. "Až sejdu do dolin, tak tvář si oholím..." hlavou se mi honí písnička od Tří sester. Přes Höttinger Alm a Brunnsteinhütte sestupujeme až do Kranebitenu - vesnice mezi Innsbruckem a Zirlem, kde je i vlaková zastávka. Čekáme na vlak a ten nás po půlhodině dováží zpět do Seefeldu. Děkujeme ještě rakouským dráhám, průvodčí nepřišel a tak jízda byla zdarma. Odpoledne využíváme k postavení stanu a vycházce po městě. "Íčko" na zítřek slibuje dramatickou změnu k lepšímu a tak ještě narychlo plánujeme nějakou další túru.

     Mittenwalder Höhenweg, tak se jmenuje náš dnešní cíl. Do Mittenwaldu, německého města, je to sotva dvacet minut jízdy. Odtud si opět nástup ulehčujeme lanovkou a naše dnešní cesta vede už jenom po hřebeni. Cesta je velice dobře zajištěna (na můj vkus až moc - spousta umělých pomůcek nebyla potřeba) a díky tomu se dá zvládnou i bez úvazků. My jsme se tak jako všichni okolo jistili, ovšem jedna skupinka sasíků šla jako na tenis. Cesta se sice dala přejít bez zajištění, ale myslím že riziko je tam velké. Túru bych doporučil začátečníkům, nebo rodičům s dětmi, je vhodná k osahání všech věcí se kterými se člověk na ferrátách může setkat. Žebříky, lávky, kramle, vše v lehkém terénu. Sasíci nakonec taky zmlkli, došla jim energie. Sestup není zadarmo, ze sedla pod Brunnensteinspitze zpět do Mittenwaldu je potřeba překonat téměř 1200 výškových metrů. Den byl opravdu jako malovaný, lidí ovšem už bylo víc. Cesta platí svou daň za snadnou dostupnost a přejištěnost.Ovšem výhledy byly opět velmi pěkné a krásně jsme poznávali kopce, které jsme zdolávali v uplynulých dnech. Zastávka na Brunnensteinhütte při sestupu byla samozřejmostí a pak už hurá zpět do Mittenwaldu a Seefeldu. Večer jsme ještě jednou zašli do města - konal se tu místní tirolský festival "Večer ohňů". Užili jsme si opět něco místních specialit a také jsme trochu potančili při tirolské muzice.

     Ráno prší jako z konve. Balíme stan, kupujeme špek a sýry a víc se nedá dělat nic. Končí fajn týden, užili jsme si to. Těší mě, že jsou místa, která ostatní tak nějak přehlížejí. A je to dobře. Cesta domů a návrat do reality pracovních dnů ...

Info:

Seefeld camp - plac za stan/noc 12,- € + osoba/noc 6,- €

Nördlingenhütte - člen AV lagr 5,- €; člen AV postel na pokoji 7,50 €

Solsteinhaus - člen AV lagr 5,20 €; člen AV postel na pokoji 6,80 €

Horský hotel Seegrube - 25,- € včetně snídaně

Pivo do 3,- €, polévka okolo 3,50 €, jídlo pro členy AV od 6,- €

Ubytování pro nečleny Alpenvereinu se pohybovalo okolo 20,- € Na chatách přes velkou vybavenost neberou karty. Je třeba mít hotovost.

Lanovky: Seefeld - Roβhütte - 9,50 €; Mittenwald - Karwendelbahn - 12,50 €

FOTOGRAFIE